Zdeněk Lukeš: Pražské Výstaviště v letech 1895-1908

Několik takových originálních objektů bylo dokonce na venkově rozmontováno, přivezeno do Prahy a zde pak sestaveno. Národopisná výstava měla fenomenální úspěch a v architektuře oživila zájem o lidovou tvorbu. Některé motivy pak architekti, jako byl např. Slovák Dušan Jurkovič, také často používali u svých vlastních realizací. Z Národopisné výstavy se do dnešních dní nedochovalo na Výstavišti nic. Často se traduje, že dřevěný podkarpatský kostelík sv. Michala na Petříně pochází z této akce, ale není to pravda, ten byl do metropole přenesen až mnohem později.

V roce 1898 se v areálu Výstaviště na okraji pražské Královské obory konala další velká akce - Výstava architektury a inženýrství. Vedle různých staveb ve stylu historismu se tu objevily i první secesní kreace, jako bylo dřevěné divadlo Uránie architekta Osvalda Polívky (později přestěhované do Holešovic, kde po druhé světové válce vyhořelo) nebo Justichův pavilon pro asi největší atrakci - panorama bitvy u Lipan malíře Julia Mařáka.

Pavilon byl později zničen a nahradila ho novostavba architekta Jana Kouly. I ta nevydržela dlouho a dnes je Maroldovo panorama umístěno v konstruktivistickém pavilonu z roku 1930. Secesní byla i Koulova Krčma umělců U Nesmysla, zdobená pitoreskními plastikami Viléma Amorta. Krčma byla původně zamýšlena jako výsměch vídeňské secesi, ale paradoxně se stala velmi populární, podobně, jako instalace replik několika domů z pražské asanace v interiéru Průmyslového paláce. Jejich předlohy v katastru Josefova a Starého Města byly právě tehdy za nesouhlasného mručení části pražské kulturní smetánky bourány.

Třetí velkou akcí v areálu bubenečského výstaviště byla Výstava Obchodní a živnostenské komory, konaná v roce 1908. Tak, jako otevřela kdysi Jubilejní výstava cestu železným konstrukcím, Národopisná expozice posílila zájem o tradiční lidové formy a Výstava architektury a inženýrství pomohla prosadit v Čechách secesi, znamenala výstava OŽK nástup architektonické moderny. Vynikly zejména pavilony, projektované Janem Kotěrou a jeho spolupracovníky Pavlem Janákem, Josefem Gočárem, resp. Karlem Göttlichem, dále stavby Bohumila Hübschmanna, Josefa Zascheho nebo Richarda Klenky.

Přesto, že se jednalo o velké objekty, žádný z nich se do dnešních dnů nedochoval. Výstavu o pár desítek let přežila pouze nová Strojovna architekta Rudolfa Kříženeckého, která byla mnohem později nahrazena Sportovní halou. Přesto tu máme dva svědky této akce: drobnou dřevěnou hospodu U Primasů od architekta Klenky, která dodnes stojí za vyhořelým západním křídlem Průmyslového paláce, a architektem Antonínem Hrubým neobarokně přestavěný pavilon, v němž je dnes lapidárium Národního muzea.

O dalších osudech pražského Výstaviště i jeho současném stavu zase někdy příště.

1. díl: O Průmyslovém paláci a pražském Výstavišti
3. díl: Dějiny pražského Výstaviště potřetí a naposled

Autor je historik architektury