Zdeněk Lukeš: Na kole po Praze?

Někdy na konci 60. let koupila máma nový vynález - skládací kolo české výroby. To se mi nelíbilo, protože nebylo dost odolné a nevydrželo drsné zacházení; jednou při jízdě ze schodů u někdejšího Stalinova pomníku se začala řídítka během jízdy sama překlápět dopředu a skončilo to drsným pádem.

Naštěstí se skládací kolo zalíbilo bratranci Igorovi a vyměnil mi ho za pravý závodní bicykl značky favorit, s nímž jsem pak - už jako gymnazista - podnikal dlouhé expedice do okolí Prahy.

Cestám po městě jsem se však vyhýbal, protože řidiči jezdili velmi bezohledně a nás cyklisty tlačili drsně k obrubníku, kde číhaly nástrahy - kanály a díry. Navíc se jezdilo většinou po kočičích hlavách a na tenkých ráfcích to bylo utrpení. Nejvíc jsem se bál tramvajových kolejí, tam když galuska zapadla, hrozil ošklivý pád.

Dnes jezdím na kole málo, nejčastěji na Vysočině, kde máme chalupu, ale nebaví mne supět do strmých kopců, a tak šlapu jen po rovině nebo sjíždím dolů, nahoru kolo vedu. Trochu pobaveně přitom sleduju výletní cyklisty navlečené do pestrých dresů pokrytých reklamami. Vpředu šlape hlava rodiny, daleko vzadu zaostávají manželka s dětmi, kteří ze sebe vydávají poslední síly. Otec na ně křičí a nakonec celá potem zbrocená rodinka mizí v dáli užívat si přírodních krás...

K nové jízdě po Praze mne pak doslova přinutil dnes už zesnulý fotograf Pavel Štecha. Podnikal tehdy se svými přáteli noční túry - vyjíždělo se ve tři v noci od sv. Václava. Naštěstí bylo v tu dobu město prakticky bez automobilového provozu.

Nyní přišla éra cyklostezek, a tak jsem zvažoval, zda kolo v naší metropoli neoprášit. Když jsem pak ale viděl slavné výsledky, byl jsem šokován. Nejdřív se objevila cyklostezka po pravobřežní náplavce, čerstvě zrekonstruované, ovšem na kočičích hlavách, tedy spíš volských než kočičích. Další nabídka se objevila na rekonstruovaném Štefánkově mostě.

Nazval bych ji stezka sebevrahů. Pás byl totiž dodatečně namalován na silnici, kam se vejdou přesně dva automobilové pruhy. Cyklostezka tedy byla na úkor jednoho z nich. Naštěstí je ukončena dost daleko od obou konců mostu, kde se auta před odbočením řadí vedle sebe.

Nechápu to - hned vedle jsou poloprázdné široké chodníky... Podobně to vypadá na pobřežní komunikaci na Rohanském ostrově v Karlíně. Auta tu sviští rychle a cyklisté jedou po kraji v neustálých obavách, že je řidiči přehlédnou. Možná je to svérázná metoda Magistrátu, jak se jich rychle zbavit. A tak už zase jezdím jen do Stromovky, jako v dětství...

Autor je historik architektury