Zdeněk Lukeš: Dvojí způsob probouzení

Mělo především dvě dost odlišné fáze. Ta první byla ovšem planá: V šest ráno se ozvalo opatrné zaťukání, do místnosti nahlédl náš kolega, který měl dozorčí službu, a nesměle polohlasem pronesl: "budíček", poté dodal něco v tom smyslu, že když nevstaneme, bude mít průser, na to opatrně zavřel dveře. Tento neinvazívní a kolegiální způsob ovšem nevyvolal žádnou reakci - pokud se někdo vůbec probudil, ihned zase pokračoval ve spánku.

Druhá fáze byla ovšem zcela odlišná: Pár minut nato se do světnice vřítil lampasák, který rozkopl dveře, rozsvítil zářivky na stropě a současně zařval tak, že se rozdrnčely okenní tabulky: "budíčééék!!!" Má dcera by takovou metodu správně pojmenovala oblíbeným rčením dnešních teenagerů "totál brutál".

Ano, bylo to brutální. Metodou šoku tu souběžně zapůsobil hluk i ostrý studený zářivkový svit. Další výkřik "rozcvička!!!" pak děsil naprosto stejně, neboť nebylo zbytí: celí rozespalí jsme vybíhali na tzv. buzerplac před barákem, následovala ostrá půlhodinová prostná, doplněná tzv. opičí drahou. A poté do umývárny, kde do rezavých železných žlabů tekla jen ledová voda... Ještě dnes mi je mdlo při těch vzpomínkách a útěchou mi snad může být jen fakt, že takovou rozcvičku jsem absolvoval jen párkrát, většinou se mi totiž podařilo někam se zašít.

To dnešní buzení je zcela jiného rázu a začíná přesladce - tož olizováním palců u nohou, které provádí náš pes - dvouletý labrador doktor Keblůšek. Také další fáze je docela ucházející: Keblůšek vyskakuje na postel a strká mi čumák do obličeje, zafuní mi tam a následuje dvojí rychlé olíznutí mých zavřených očí. Odtlačím drzé zvíře, ale následuje neodbytně třetí stádium. Keblůšek se rozvalí vedle mne a začne mne jemně kousat do ruky. Pokud se nedočká opět reakce, zvolí podstatně drsnější metody. K nim patří především manévr, při němž dochází k zalehnutí mého močového měchýře. S nadáváním psa pakuju z postele, napůl už probuzený.

Znovu uléhám, ale než stačím zavřít oči, vbíhá můj mučitel do pokoje s ponožkou v hubě, v očích značně potměšilý výraz. V bezpečné vzdálenosti se pak usadí a začne ji pečlivě pomalu žvýkat. Pokud mne ani toto barbarství nevytáhne z postele, začne buď nesnesitelně vyštěkávat nebo přinese v hubě o poznání důležitější předmět - manželčinu krajkovou podprsenku (i ten fetišista!), můj mobil a podobně. Vyřítím se z postele a nadávaje začnu doktora Keblůžka honit po bytě.

Je radostí bez sebe, vždy v posledním zlomku vteřiny, kdy už ho chytám za obojek nebo ocas, sebou mrskne a následuje další slalomová dráha. Nakonec po té nedobrovolné rozcvičce celý zchvácený vítězím, když zaženu zvíře do kouta, odkud není úniku. Pouští svou trofej z huby, ale z jeho výrazu je patrné: Morálním vítězem je on. Použitá metodika je přitom rafinovanější, než primitivní brutalita vojenských mozků, což je možná dalším důkazem, že psi nemusejí být nutně blbější než my, lidé (alespoň někteří).

Do postele už se nelze vrátit, jsem dokonale probuzen. A tak si říkám - nebyla nakonec ta vojenská zkušenost svým způsobem humánnější? Sice drsná, ale aspoň rychlá a člověk to měl hned za sebou...

Autor je historik architektury