Zdařilý oběd v Kennebunkportu

George Bush si získal přítomné novináře, když na otázku, zda se svým hostem bude mluvit francouzsky, odvětil s roztomilou texaskou upřímností: "Já a francouzsky? Vždyť sotva umím anglicky." Pak už jim mohl vyprávět stejně lišáckým tónem, že k obědu budou mít hamburgery nebo hotdogy na výběr a manželka Laura mu při tom přihrávala: "A k tomu mísu fazolí v rajské omáčce." Stejně uvolněná byla Bushova odpověď na jinou dloubavou otázku: "Myslíte si, že váš host s sebou přinesl jako dezert francouzský sýr?" "Myslím si," děl prezident, "že s sebou přinesl dobrou vůli."

Ani překvapivá nepřítomnost Sarkozyho manželky Cecilie, kterou údajně stihla náhlá nevolnost, nemohla zastínit skutečnost, že mezi oběma státníky panují nadstandardně přátelské vztahy. Nicolas Sarkozy je ve své vlasti přezdíván "ten Američan" a netají se sympatiemi ke Spojeným státům. Že svou první velkou dovolenou netráví na francouzské Riviéře, nýbrž rybařením na jezeře Winnipesaukee ve státě New Hampshire, je rovněž vnímáno jako politické gesto, nikoli nahodilé. Nemůže být pochybnosti o tom, že "chemie" mezi oběma státníky ladí mnohem lépe než za předchozího francouzského prezidenta. Základní otázkou však zůstává, nakolik máme co dělat s jevem vysloveně atmosférickým, vyvěrajícím z osobní empatie - anebo se jedná o zásadní zvrat ve francouzsko-amerických vztazích? Ty byly značně obtížné už od dob 2. světové války. Tehdejší napětí mezi Charlesem de Gaullem a Franklinem Rooseveltem nemělo co do činění s jejich osobnostními charakteristikami a bylo zcela dáno střetem státních zájmů. De Gaulle se vcelku právem obával toho, že ve výsledku 2. světové války Francie ztratí svůj bývalý vliv a postavení a jako útrpný objekt spadne do americké sféry vlivu. V každém svém počínání měl de Gaulle na zřeteli posílení francouzské svrchovanosti.

Američané, jež sami sebe oprávněně pokládali za osvoboditele a dobrodince Francie, již tehdy to vnímali jak bytostnou nevděčnost. Kde mohl, házel de Gaulle Spojeným státům klacky pod nohy ve snaze podkopat absolutní americkou dominanci a vychýlit poměr sil ve prospěch Francie. Stůj co stůj chtěl udržet pro Francii statut významného hráče na mezinárodním kolbišti. Vystoupení Francie z vojenského velení NATO a vypovězení hlavního stanu Aliance z Paříže, nebylo dáno de Gaullovou neochotou klást odpor případné sovětské invazi, jako spíše jeho snahou neztratit svrchované právo rozhodovat o tom, ve kterém okamžiku a jakými prostředky do takové války vstoupí. Proto také trval na vývoji vlastních atomových zbraní - na tzv. francouzské "úderné síle" - že i rozhodnutí o nasazení těchto zbraní chtěl ponechat ve vlastních rukou a nebýt v tom závislý na Američanech. Zdálo se mu, že i Sověti budou brát Francii vážně jako atomovou velmoc, nebude-li pouhým spojencem Ameriky, ale pánem svého osudu. De Gaulle nikdy nevěřil v to, že Sověti jsou schopni zaútočit na Západ. Bál se možného konfliktu spíše kvůli síle Ameriky, o níž věděl své. Neděsila ho ani tak představa sovětské invaze, jako spíše pomyšlení na to, že neodvratné a drtivé vítězství Američanů zase posílí jejich pozice a nutně oslabí postavení Francie. Generál byl vyhlášený pravičák, ale ve svém odporu proti Spojeným státům se vždy ocital na stejné lodi s ideologickým antiamerikanismem francouzské levice. V této otázce mezi nimi panovala dojemná shoda - i když z velmi odlišných důvodů.

Irácké tažení se stalo logickou záminkou k obnovení tradičních protiamerických gaullistických postojů. Jacques Chirac doufal v to, že se mu na půdě Evropské unie podaří vybudovat protiváhu americké moci. Nepodařilo se. Nevzal totiž v potaz rozhodující psychologickou okolnost: pro mnohé evropské státy jsou v tomto prostoru obavy z dominantní Francie silnější než obavy ze Spojených států. A v tom spočívá neřešitelnost úkolu - chcete-li, kvadratura kruhu francouzské zahraniční politiky: přeje si jednotnou Evropu zacílenou proti Americe, zatímco jiní Evropané vidí v takové jednotné Evropě francouzský způsob, jak je opanovat a dirigovat.

Nicolas Sarkozy svými konkrétními činy dává najevo, že má menší zájem o evropskou integraci, než měl jeho předchůdce. To snižuje šance Francie hrát svoji roli protiváhy Spojeným státům. Jako prezident Francie bude Sarkozy tak nebo onak donucen usilovat o volnost v rozhodování a o svrchovanost své země. Každý další americký prezident, ať už se bude jmenovat Hillary Clintonová, Rudolph Guilliani nebo nějak jinak, bude dbát na udržení role Spojených států jakožto světové supervelmoci. Ve vztazích obou zemí je založena hluboká asymetrie. Pro Francii mají tyto vztahy osudový význam, zatímco v americkém uvažování Francie rozhodně není středem vesmíru. Francouzský postoj občas může Američany iritovat, ale většinou je pro ně irelevantní. Bush a Sarkozy mohou, ale nemusí, cítit vůči sobě duševní přízeň, jenže zájmy obou zemí se navzájem nekryjí. Nicolas Sarkozy může být nakrásně mladý, moderní, do Ameriky zahleděný státník, ale koneckonců vždy zůstane Francouzem. Americký prezident, ať je jím kdo chce, vnímá Francii okrajově a nedá za její zájmy zlámanou grešli. Popisujeme-li vztahy mezi Francií a Amerikou za nového prezidenta jako "zvláštní", musíme stále mít na paměti, že táto "zvláštnost" tkví právě v jejích nerovnováze.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .