Zaříkávač sněhu má na starosti bílou olympijskou pokrývku
Mikko Martikainen má ke sněhu jiný vztah než většina lidí. „Každý podzim čekám doma ve Finsku na první vločky. Jakmile začne sněžit, zastavím se, ať jsem kdekoli, a vyhledám hotel nebo nějakou ubytovnu. Tam si pustím Rachmaninovův druhý klavírní koncert a připiji novému sněhu koňakem,“ říká Fin.
Sníh je prostě pro Martikainena vášní. A také profesí – náročnou a zodpovědnou. „Už tři a půl roku se věnuje plánu, jak vyrobit, uchovat a ve správné chvíli použít sníh pro olympiádu v Soči,“ píše BBC.
Martikainen je celosvětově uznávaným odborníkem na sníh. Přezdívají mu „zaříkávač vloček“ a je tím hlavním, kdo během nynější zimní olympiády pečuje o to, aby byl dostatek sněhové pokrývky a aby byla tam, kde je nejvíce zapotřebí.
Vzhledem k tomu, že hostující město leží v subtropickém pásmu, bylo nezbytné, aby organizátoři měli v záloze „plán B“ pro případ, že by matka příroda selhala. To se tak trochu stalo – během her začala rtuť teploměru nebezpečně stoupat a z některých sportovišť zmizel sníh úplně. Ačkoli kavkazské vrcholky září oslňující bělobou, zalesněné svahy v nižších polohách nemají s ideálním horským resortem společné téměř nic.
A tady nastupuje Martikainen. Jednak řídí unikátní výrobu olympijského sněhu a také organizuje skladování toho, který v měsících před hrami přirozeně napadal. Jeho základna se nachází v oblasti zvané Ruskij Gorskij. Právě tam se mění upravená voda ve sníh. Jde o technologii, na kterou má finský expert patent.
Nedaleko skokanských můstků ženou vodu přes obří plachty, z nichž pak vypadávají vločky. Ty se sbírají do zásobníků, a dobrovolníci jimi pak plní na pět set zasněžovacích přístrojů. Martikainen dokáže vyrábět různé druhy sněhu – ostrý firn pro alpské sjezdovky, měkčí pro běžky a biatlon. Trik spočívá v přimíchávání různých solí do vody, z níž sníh vzniká.
Co se zásob týče, používá Martikainen metodu, kterou vymyslel před dvanácti lety v rodném Finsku. Loni v zimě nechal navršit obrovské hromady sněhu, které chladil a udržoval přes celé léto. V listopadu a prosinci je pak přepravili ke sportovištím v Soči.
„Sníh se sbírá na jaře, v létě musí být zakryt a zachlazen, i když stejně trochu roztaje. Na začátku zimy sundáme hliníkové a plastové fólie a máme hromady dobrého sněhu,“ vysvětluje kouzelník se sněhem.
Ve Finsku se sníh zasypává pilinami, kterých je všude dost. „Je to nejefektivnější metoda. Izolační vrstva je dostatečná, a když piliny zvlhnou, voda se odpařuje a sníh pod pokrývkou mizí jen minimálně,“ dodává objevitel svérázné metody.
Sám sebe považuje spíše za podnikatele než za inženýra a vynálezce. „Čas od času mám bláznivé nápady, které se mi podaří uskutečnit většinou proto, že si dopředu nepřipouštím všechny potíže,“ říká s odzbrojující upřímností. V průběhu experimentování se naučil dokonale ovládat zákony termodynamiky, a proto je ve skladování sněhu mistrem nad mistry.
Jakmile je sníh vyroben a uskladňován, je třeba spočítat, kolik kilowatthodin tepla by vedlo k jeho roztáni. „A když znám tohle číslo a mám k dispozici spolehlivou předpověď počasí, mohu stanovit tloušťku izolační vrstvy,“ dodává. Tím ale problémy nekončí. Přijde-li telefonát se žádostí o sníh, vzniká další potíž – je třeba dopravit mnoho tun ztěžklého, navlhlého sněhu na místo určení.
V Soči namrazil finský expert dopředu jeden a půl milionu kubíků sněhu – dost na to, aby s ním naplnil čtyři obří ropné supertankery. Do tohoto množství se započítává i 450 tisíc kubíků sněhu, uskladněných na horách poblíž závodišť. Dnes si je už Martikainen jistý, že sněhu okolo letoviska Krasnaja Poljana je dost.
„Skladování sněhu je něco jako pojistná událost. Jde o to, být připraveni, kdyby byla první část zimy teplejší než jindy. V prosinci přišli ale natolik silné mrazy, že jsme jenom spustili zasněžovače – tvorba velkých skladů sněhu nebyla zapotřebí.
Olympiádě se však problémy přeci jenom nevyhnuly. Největší je, když na umělý sníh napadá čerstvý. Ten je třeba upravit, protože prašan na obřích sjezdovkách se nikomu nelíbí. Hry v Soči se navíc potýkají s táním, a dokonce deštěm. A někteří sportovci si stěžují, že sníh je příliš rozbředlý.
Martikainen poprvé nabídl své služby Světové lyžařské federaci na olympiádě ve Vancouveru před čtyřmi lety, protože i tam komplikovalo závodníkům život příliš teplé počasí. Za svou metodu prý ručí a rozhodně se jí zastává. „Sníh je živoucí materiál. Kvalita letos nebyla stoprocentní, ale když prší, nedá se nic dělat. Ani na olympiádě všechno nevyjde stoprocentně,“ přiznává.
Během skoků na lyžích teploměr ukazoval 14 stupňů, což je v historii zimních olympiád jednoznačně rekord. „Pokud to zvládáme při této teplotě, můžeme uspořádat zimní hry kdekoli,“ chlubí se Fin.
Dnes už mu spadl kámen ze srdce. Zodpovědnost za zasněžení jednotlivých závodišť jednak nese lyžařská federace, a také si nemyslí, že by do konce her měl být nějaký závažnější problém. „Sněhu je momentálně všude plno a bílá pokrývka neroztaje v řádu vteřin a minut. Jsme sice v subtropech, ale také v horách. V noci je tady pěkná zima,“ vysvětluje.
„Nebylo to lehké, ale dostatek sněhu v Soči ukazuje, čeho jsme schopni. A o množství se netřeba obávat – ručím za něj vlastní hlavou,“ dodává závěrem Martikainen.
Zpracováno ze zahraničního tisku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
