Zaplať a neptej se

Kalousek se bránil nařčení z přílišného zjednodušování a z populismu. Prohlásil, že chtěl občanům odpovědně připomenout, jak si stát na jejich účet půjčuje.

Se stejnou mírou populismu či odpovědnosti lze říci také něco jiného. Výdaje státního rozpočtu dosahují 1 bilion a 200 miliard korun ročně. Když ho dnes politici připravují, tak rozhodují o částce ve výši 120 tisíc korun, kterou jim v příštím roce odvede každý občan včetně důchodců a nemluvňat.

Občan se má podle Kalouskovy výzvy zajímat o to, co stát dělá s jeho penězi. Ještě víc než míře zadlužení by tedy měla tato pozornost platit penězům, které stát od občanů každoročně vybírá na daních a pak utrácí. Jde o stejnou částku.

Oprávněnost takového požadavku uznali v roce 2004 i zákonodárci a odhlasovali taková rozpočtová pravidla, která přístup k datům o rozpočtu usnadňují.

Státní rozpočet se připravuje prakticky celý rok. Začíná se už v únoru a podle zmíněného zákona musí ministr financí do 15. dubna odeslat do vlády první dokument. Nazývá se „Návrh výdajových rámců státního rozpočtu“ a přináší údaje o tom, kolik smí státní rozpočet utratit v příštích třech letech. Dnes se tedy připravuje rozpočtový výhled až do roku 2013.
Vláda musí návrh výdajových rámců projednat do konce dubna. Do konce května musí ministr financí splnit další úkol, konkrétně odeslat na vládu první návrh rozpočtu, který by měl obsahovat příjmy a výdaje jednotlivých kapitol. Do dvacátého června ho musí vláda projednat a předat ministerstvům k dalšímu zpracování.

Při výčtu rozpočtových pravidel není třeba chodit dál. Popis vládních povinností od dubna do června je totiž zároveň výčtem toho, co vláda letos nesplnila, respektive zcela jistě nesplní. Jak přiznal sám premiér Jan Fischer na tripartitě, žádný rozpočtový dokument dosud na vládu nedorazil.

Na českých úřadech se dá o rozpočtu zjistit jediné. Nikdo ho nečetl kromě jeho autora ministra financí Eduarda Janoty respektive některých jeho spolupracovníků. A očekává se, že do poloviny června ministr svůj návrh zveřejní aspoň v nějaké prezentaci pro premiéra a představitele stran, které právě skládají vládu.

Podstatný je na tom fakt, že vládní představitelé svým postupem porušují zákon. Ovšem z pohledu typicky české zvrácené logiky si to mohou dovolit. Pokud například český občan neumožní zřízencům elektrárenských společností přístup ke svému elektroměru, může čekat příchod dobře vycvičeného komanda. Když premiér a ministři tají rozpočet, nic se jim nestane. Proč by tedy něco zveřejňovali, když se jim to nehodí.

S podobně paradoxní logikou vysvětlují zástupci vlády i ministerstva financí, proč s publikací údajů o rozpočtu zdržují. Nechtěli se do toho pouštět před volbami, aby nenarušili kampaň. Znamená to tedy, že občan rozhodující o příští vládě, která sestaví čtyři příští rozpočty, nepotřebuje vědět nic o tom, jaký je konkrétní stav rozpočtu a co s ním bude třeba dělat. Jde sice o peníze, které bude od něj stát s veškerou přísností požadovat, rozhodovat o jejich použití ve volbách však oprávněn není.

A vláda klidně překročí zákon, jen aby se občan před volbami náhodou něco nedozvěděl.

Občan zkrátka dostal před volbami od politiků informaci, že někde dluží 120 tisíc korun. Ovšem stejní politici mu zamlčeli, že si od něho v příštím roce dalších 120 tisíc korun vezmou, a nešíří se ani o tom, jak je utratí.
Volby proběhly, ale to ještě neznamená, že ministr financí někomu rozpočet ukáže. V oficiálním vyjádření ministerstva stojí, že by nebylo fair navrhovat rozpočet, dokud se k tomu nevyjádří zástupci stran skládajících vládu. Třeba budou chtít na rozpočtu něco změnit. Občan zkrátka počká, než se sestaví vláda. Jediným jistým termínem je polovina července, kdy musí Česká republika poslat Evropské komisi svůj konvergenční program. Jednou z jeho příloh musí být data o státním rozpočtu na příští rok.

Občan České republiky rád věří, že nějaký rozpočet opravdu někde existuje. Nakonec ministerstvo financí řídí člověk, který připravoval rozpočty v posledních dvaceti letech. Občan se však těžko může zbavit dojmu, že je politiky manipulován. Neustále slyší, v jakém strašném stavu je státní rozpočet a že si tedy každý bude muset utáhnout pověstný opasek.

Šetřit je nepochybně třeba, při popsaném postupu státní exekutivy však vzniká pochybnost. Co když rozpočet připravují politici, kteří rozpustí úspory mezi většinu lidí, vynechají však zájmové skupiny, ke kterým mají blízko.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.