Západ se vrací k Americe

Když ne všem, tak skoro všem, jelikož jeden takový paradoxní přítel se přece jen našel. "Dnes se Spojené státy nachází v mnohem lepším postavení než vpředvečer iráckého tažení," prohlásil nedávno jeden z bratrů Kaczynských - ten, co je prezidentem Polska: "Merkelová stojí na mnohem proameričtějších pozicích než Schröder a stejně tak se politika Nicolase Sarkozyho bude lišit od té, co dělal Jacques Chirac."

Lze samozřejmě namítnout, že Lech Kaczynski sám má velmi svéráznou pověst a je vnímán tak trochu jako marginál. Avšak ohledně Merkelové a Sarkozyho se nemýlí - jejich odlišnost od Schrödera a Chiraca nemůže přehlédnout ani slepec. Nejde však jen o Německo a Francii, nejde ani o nejbližšího amerického spojence Velkou Británii, kde nový premiér Gordon Brown namísto toho, aby se distancoval od svého předchůdce Blaira, přezdívaného "Bushův pudl", začal své vládnutí návštěvou Ameriky a tuto návštěvu zahájil slovy: "Celý svět vděčí Spojeným státům za to, že stojí v čele války proti terorismu." "Vida, vždyť on vůbec nepřipomíná zamračeného Skota!", konstatoval spokojený Bush v narážce na etnický původ hosta.

Znovu zdůrazňuji, že nejde jen o nezamračeného Browna, o šikulku Merkelovou nebo o čiperného Sarkozyho, jenž na rozdíl od svého předchůdce miluje výraz "naši američtí přátelé." Ať už to někomu připadne podivné či ne, leč za čtyři roky nepříliš úspěšné irácké války bilance pro- a antiamerikanismu v politických kruzích Evropy, ale také Austrálie a Japonska a jiných zemí pomyslného "Západu", pokud se změnila, pak spíše ve prospěch Ameriky.

Dokonce režimy, které se kdysi dostaly k moci na vlně kritiky irácké operace - jako třeba španělští socialisté - dnes již nekladou protiválečné výhrady do středu své politiky, ať již osobní vztahy mezi premiérem Sapaterem a prezidentem Bushem jsou jakkoli nevalné. Totéž platí pro širokou západní veřejnost: kdo si pamatuje na vzedmutou vlnu ušlechtilého hněvu v dobách vietnamské války, musí být zaražen celkovou ochablostí protiválečného nasazení západní levice nyní. Západní vládcové a poddaní, pokud hodnotí činnost amerického prezidenta negativně, pak ho nevnímají jako pohádkového netvora, nýbrž spíše jako nemehlo a nešikovného vojevůdce, který své tažení špatně naplánoval a provedl jindy a jinde, než měl. Pravou příčinou výtek však zůstává především celkově neprokazatelná úspěšnost. Že i přes negativní vztah k dílčím aspektům americké politiky Západ se nyní očividně znovu tulí ke Spojeným státům, to lze vysvětlit jen globálnějšími úvahami, než těmi výše popsanými.

Ve světě vládne totiž pocit mnohem silnější než emoce ohledně Iráku nebo sarkasmus nad buranskými klopýtnutími washingtonského snílka. Tím pocitem je strach. Rostoucí strach před stále novými teroristickými spiknutími v Evropě odhalenými v poslední vteřině. Před vlnami přistěhovalců z jihu. Před "karikaturními skandály" urážejícími Západ. Před vidinou nových válek na Velkém Blízkém východě. Před Čínou, jejíž stále monstróznější moc nahání děs. A tak dále, a tak podobně.

Západ se cítí být v obležení a je jen přirozené, že se tiskne k Americe s jejím gigantickým vojenským potenciálem. Nikoli washingtonské pletky, nýbrž vlastní strach nutí Evropu postupovat společně proti íránskému jadernému programu. Územně EU má k Íránu mnohem blíže než Spojené státy a Evropané právem mají za to, že atomová válka nezůstane u lokální výměny úderů mezi Íránem a Izraelem. Hybnou silou protiíránských sankcí není abstraktní altruismus, ale zcela konkrétní egoismus, strach o vlastní osud. Zatímco Západ ještě nedospěl k jednotnému názoru ohledně preventivní války s Íránem, shoda ohledně nutnosti sankcí je nabíledni.

Pro tato a jiná opatření je třeba formální jednoty. Sarkozy již oznámil připravenost Francie vrátit se do vojenské organizace NATO.Američané rádi urazí svou půlku cesty vstřícným gestům v ústrety. Nejpopulárnější z republikánských kandidátů na úřad prezidenta Rudolph Guilliani nedávno navrhl přijmout do NATO Izrael , ale také Japonsko, Austrálii, Indii a, nemýlím-li se, dokonce Singapur. Zcela symbolicky vypadá také dohoda o bezpečnostní spolupráci uzavřená letos na jaře mezi Japonskem a Austrálií. Obě strany sice popírají, že by dohoda směřovala proti Číně a zdůrazňují nutnost společné obrany proti terorismu, jakož i proti severokorejským raketám. Do tohoto zárodečného "jihovýchodního NATO" již lákají Indonésii, Singapur a Indii. Vojenští experti mluví o vzniku dvou půlkruhů, severního a jižního, složených ze západních a prozápadních zemí a připravených prý se semknout kolem Číny a jejích spojenců - Íránu, KLDR, Venezuely a Ruska, učiní-li tzv. "čínskou volbu".

Zajisté, geopolitická schémata zpravidla na hony předhání realitu. Žádný bipolární svět "Západ-Čína" zatím neexistuje. Ale trend je nabíledni. Součástí tohoto trendu, a tím i součástí dnešní reality, je stále hmatatelnější stmelení Západu. A právě na základě těchto reálií, nikoli na základě spekulativního rozjímaní o vzdálené budoucnosti, musí rozumný státník činit konkrétní rozhodnutí v konkrétních situacích.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .