Zamyšlení Jiřího Ješe

Byl jsem překvapen hlavně tím slůvkem "zcela", jímž pan premiér zřejmě mínil nejen naší diskvalifikaci být vzorem mladým novinářům, ale i jako vyjádření zcela záporné hodnoty toho, co píšeme nebo co mluvíme v rozhlase. Pokud jde o mne, nebudu se odvolávat na to, že mě někteří moji kolegové považují za Paroubkova obhájce, stačí snad, když připomenu, že ještě tento týden jsem snad jako jediný český novinář opakovaně projevil pochopení pro Paroubkův povolební úlet, za nějž se on sám pak omlouval. Neboť bez ohledu na nějaké politické sympatie, či antipatie jsem přesvědčen, že proti ČSSD se těsně před volbami zahrál tvrdý faul.

Něco z mých postojů musel Jiří Paroubek zaregistrovat, protože před rokem jsem z jeho úřadu dostal dopis s poděkováním za to, že jsem se vyslovil s určitým pochopením pro jeho instrukce dané před loňským CzechTekem. A co víc, letos v posledním květnovém čísle Reflexu pan premiér mě spolu s Jiřím Pehe jmenoval jako případného vhodného a objektivního arbitra ve věci Cibulka - Přenosilová. To všechno uvádím jen proto, abych vyslovil svůj údiv nad absolutností toho nynějšího odsudku vyjádřenou slůvkem "zcela", aniž byl podán sebemenší důkaz o nějaké mé zaujatosti. To svědčí o nepřesnosti a nedůslednosti myšlení a konání, s jakým jsem se u sociálních demokratů v životě přečasto setkával. Nebudu uvádět typický historický příklad Bohumíra Šmerala, o němž se dlouho nevědělo, zdali je víc Čech, nebo Rakušák, pak zase zdali víc sociální demokrat, nebo komunista a i potom u komunistů, zdali je pravověrný, nebo revizionista. Také o Zdeňku Fierlingerovi jsme zde už toho namluvili dost. Řeknu tedy jednu svou vlastní zkušenost s významným prvorepublikovým ekonomem, sociálnědemokratickým poslancem a Čapkovým pátečníkem, profesorem Josefem Mackem, jemuž T. G. Masaryk kdysi předal vedení svého časopisu Naše doba.

Byl i přítelem mého otce a já jsem od dětství s velkou úctou vzhlížel k jeho vousaté tváři. Pak se stal na vysoké škole obchodní mým profesorem a opět jsem jen žasl nad jeho jedinečnými pedagogickými schopnostmi a skvělými názory. Jenže přišel únor 1948 a pan profesor Macek ve funkci proděkana podepsal dopis, jímž se mi sdělovalo mé vyloučení ze všech vysokých škol v republice, samozřejmě z politických důvodů. Vydal jsem se tedy za ním jako za rodinným přítelem a zeptal jsem se, zdali to myslí vážně. "To víte, že ne," řekl, "ale člověk může jít tak daleko, jak mu to svědomí dovolí." Na rozsah jeho svědomí jsem se už raději neptal, ale druhý den jsem to vyprávěl bývalému ministru Drtinovi, jehož jsem byl navštívit v nemocnici po jeho pokusu o sebevraždu. A Drtina řekl, že ho to vůbec neudivuje, protože něco podobného od Macka slyšel patnáctého března 1939, když přišli Němci.

Profesor Macek bez úhony vydržel až do konce roku 1949 a v plné parádě se ještě zúčastnil pompézních oslav sedmdesátin velkého Stalina. A takřka přímo odtud se jen tak s aktovkou vydal do zimní noci a přešel Šumavu. V Americe se chtěl zapojit do činnosti Rady svobodného Československa, ale v té chvíli, bylo to, jak píše významný exilový sociální demokrat Radomír Luža, v červnu 1952, proti Mackovu zvolení do rady vystoupil Ústřední svaz československého studentstva v exilu, který v prohlášení podepsaném i jednatelem, sociálním demokratem Jiřím Horákem, se ostře vyslovil o poúnorové kolaboraci s komunisty mnoha vysokoškolských profesorů, včetně Josefa Macka. Zmíněný Jiří Horák se pak po čtyřiceti letech jako americký profesor vrátil domů a stal se na tři roky předsedou ČSSD. Aniž jsme se předtím znali, sám mě vyhledal a při několika setkáních mi vyprávěl ledacos o exilových stranických sporech. A když byl roku 1993 nahrazen v předsednické funkci Milošem Zemanem, který si jako hlavního poradce přivedl Miroslava Šloufa, bývalého nejvyššího představitele Komunistického svazu mládeže a poslance České národní rady za KSČ, řekl mi Jiří Horák doslova tuto větu: "Je to, jako kdyby si byl po válce vzal Konrad Adenauer za hlavního poradce Baldura von Schiracha," což byl, jak si možná ještě leckdo pamatuje, hlavní vedoucí Hitlerjugend.

Připomínám zde Jiřího Horáka proto, že v nerozlučném spojení s jeho jménem jsem vzal na vědomí Jiřího Paroubka. Psali totiž v devadesátých letech velmi často vždy společně podepsané, docela rozumné články do Práva a zdálo se, že jsou to duchovní dvojčata. Mezitím však Jiří Horák zemřel. Když jsem však letos viděl, jak Jiří Paroubek spolu se zapojením Miloše Zemana do své volební kampaně vzal na milost i Miroslava Šloufa, řekl jsem si, že se Jiří Horák asi musel obrátit v hrobě. Neboť, jak známo, Miroslav Šlouf za Zemanovy éry dalšími svými aktivitami charakterizovanými jmény Srba, Štiřín či Olovo opravdu udělal všechnu čest své komunistické minulosti. Píše-li tedy Jiří Paroubek o mé jednostranné politické zaujatosti, platí to skutečně o mém postoji k veškerému šloufovství v kterékoliv straně, případně i k těm, kdo se s takovými lidmi spojují.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .