Zamyšlení - 6.5.

Před lety jsem si lámala hlavu, jak to vlastně bylo s Benešovým snem a úsilím o obnovení Československa v předmnichovských hranicích, které se skloňovalo ve všech pádech po celou válku. Československo se sice kouzelně dostalo mezi vítěze toho velkého konfliktu, ale v předmnichovských hranicích obnoveno nebylo, Podkarpatskou Rus si ukousl spojenec, Sovětský svaz. A to bez námitek nic nenamítal ani prezident Edvard Beneš, ani vláda, ani západní členové protihitlerovské koalice. Když se za války mluvilo o obnovení republiky v předmnichovských hranicích, nešlo o hranice východní, nýbrž západní. Správně tedy měl Beneš mluvit o tom, že jeho cílem je získat od Německa zpátky ukradené Sudety a znovu se spojit s odtrženým Slovenskem. Československo ovšem nebylo jediná země, na jejíž úkor si Sovětský svaz rozšířil území. Rumunsku Stalin po válce nevrátil Besarábii a severní Bukovinu, ze kterých vytvořil Moldavskou sovětskou republiku, Polsku sebral východní polovinu a pobaltské republiky jednoduše přičlenil ke své komunistické říši. Pak tu ještě máme Kaliningradskou oblast, jižní Sachalin a Kurilské ostrovy. Měřeno na čtvereční kilometry a miliony obyvatel si Sovětský svaz válkou dost vydatně pomohl, což nás ovšem ve škole neučili, a docela by mě zajímalo, zda to učí děti v dějepise dnes. V Rumunsku, v Polsku i v Pobaltí jistě ano, ale v Česku? Nevím.

Při mohutných oslavách šedesátého výročí konce války před dvěma lety v Moskvě to nikdo nijak nezdůrazňoval. Kdo taky? Ruský prezident Putin nepochybně soudí, že to bylo právo vítěze, západní velmoci, které tehdy k té loupeži mlčely, těžko mohou dnes něco namítat, a když se ozvou postižení, obvykle jim někdo z Evropy vzkáže, aby ruského medvěda neprovokovali a byli rádi, že jsou rádi.

Jako teď v Estonsku. Estonci se rozhodli, že přemístí pomník a ostatky mrtvých z centra města na hřbitov, a byly z toho vandalské demonstrace v Tallinnu a plno křiku v Moskvě. Dokonce jsem někde postřehla řeči o hanobení mrtvých. Řeči nehorázné, musím dodat: ukládat ostatky mrtvých na hřbitov není žádné hanobení, nýbrž staletý civilizovaný evropský obyčej. A že Estonci nechtějí mít v centru města pomník ruského vojáka rovněž chápu. Pro jejich zemi přece znamenalo osvobození od nacismu i to, že jednoho násilníka vystřídal druhý. Statisíce Estonců putovaly po tehdejším osvobození do lágrů gulagu a z dříve svobodné republiky s demokratickým pořádkem se stala sovětská republika.

Ruská reakce mě ovšem nepřekvapuje, ruští politici ani veřejnost pořád nemohou strávit, že jim už nepatří to, čeho se kdysi zmocnili, a chápou se každé záminky, aby to řekli pořádně nahlas. Překvapuje mě však reakce či spíš nereakce Evropy. Evropská unie by se teď měla Estonců zastat a připomenout přinejmenším ruskému prezidentovi, že Estonsko je svobodná demokratická země, součást Evropské unie. A ne mlčet.