Zamyšlení - 4.3. (Ženy, ženy, ženy ...)

Ne, neřeknu hned v úvodu, co mně na tomto návrhu zaujalo. Chtěl bych se ženskému elementu věnovat obecněji a jak jinak než z pohledu muže. Nejdřív fakta. Podle posledního sčítání lidu z roku 2001 má česká populace 51,3% žen. Ženy jsou tedy u nás majoritou. Český parlament - dolní komora má patnáct a půl procenta žen, Senát ještě o dvě procenta míň. Průměrný plat ženy je vůči muži ve stejné funkci o celých dvacet procent nižší. Česká republika nemá jediné hejtmanství obsazené ženou, jen o málo lépe je na to pět šest primátorek. Naopak, absolutní a rovněž nežádoucí dominance žen je ve školství a středním zdravotním personálu. Výše uvedené disproporce snad neplatí jen ve sportu, ale proč asi. Tady rozhoduje jen a jen individuální dispozice, talent, dřina a štěstí - tedy elementy, které obecný společenský úzus může determinovat jen okrajově.

Přidejme ještě protipól evropský. Většina levicových evropských stran má ve stanovách kvóty pro přítomnost žen. V řadě zemí jsou preferenční ustanovení i ve volebních zákonech - např. v Německu, ve Francii, ve skandinávských zemích. Mimochodem Švédsko má z našeho pohledu neuvěřitelnou pětačtyřicetiprocentní účast žen v parlamentu, ve vládě dokonce nadpoloviční. Faktem je, že naše gender poměry jsou v rámci Unie přinejmenším na pováženou.

Strana, která prosazuje spravedlivé uplatnění žen ve společnosti má ve svých tezích jeden velmi přesný postřeh - říká mimo jiné: "Chceme docílit, aby rodičovství a zodpovědnost za potomstvo nebylo jen věcí žen, ale stejnou měrou i mužů." I když si tuto tezi zmíněná strana vykládá spíše jako instrument, který má vyrovnávat uvedené disperpance, myslím, že poukaz na muže by měl směřovat k něčemu jinému. Zákonné reglementace, na které celé generace feministek upozorňují, jsou v našich poměrech neúčinné. Ať už jde o "vynucování" rovnosti žen v zaměstnání, ve státní správě, v nárocích na mateřské dávky a samozřejmě v politice. Jinými slovy, závěr je správný, ale prostředky k jeho dosažení jsou dle mého soudu voleny chybně.

Vraťme se tedy k muži, na kterého uvedený odkaz směřoval. Asi se shodnu i s tou nejzarytější feministkou, že bez účasti muže je každé ženské hnutí předem odsouzeno ke krachu. Chtěl bych se mužů proto i trochu zastat - na jedné straně jsou machistickou hydrou, ale na straně druhé mají splnit úlohu těch, kteří s emancipací ženského rodu efektivně pomohou. A tady je i jádro mého zamyšlení. Pokud má ženské hnutí uspět, musí se s muži spojit.

Znám důvěrně příběh rozvedené dvojice, který se mi zdá pro tento případ až čítankově ilustrativní. Je to dávno, ještě za časů Jakeše se tihle lidé rozváděli - neuměli spolu být, ale byli natolik inteligentní, že se dohodli. I v tehdejší době "pečovatelského státu" je rozvedli na první stání. Rozvod byl ale vykoupen krutým ústupkem, muž přišel o svou dceru - soud ji svěřil matce. Ne, otec neprotestoval, jen neměl sílu podstoupit zničující při, ve které by hlavní obětí případu bylo jeho dítě. Přitom i rozvádějící se manželka přiznávala, že dceři by s otcem bylo lépe. Ale představa, že ji sousedé a jí blízcí odsoudí jako krkavčí mámu, ji na tolik svazovala, že odmítla dítě otci nechat.

Záměrně jsem poukázal na rodinu a postavení muže, protože ženská hnutí často kritizují nedoceněnou úlohu ženy jako matky, aniž dodají, že stejně tak naše dnešní poměry nešanují ani muže. Chci tím naznačit, že společenská emancipace žen je bez emancipace rodiny holou utopií. Proto jsou mi k smíchu akcenty, které některé feministky přikládají péči o dítě, o domácnost s poukazem na to, že to ženy dělají jaksi navíc. Ale většina z nich to dělá ráda, dobře a vůbec na to nežehrá. Za sebe mohu prohlásit, že kromě kojení nevidím v péči o dítě jedinou rodičovskou disciplínu, kterou by muž nebyl schopen zvládnout.

Abych teď zchladil rozpálené ženské posluchačky, nemyslím si, že ženy mají v naší zemi rovné podmínky. Jen tvrdím, že za to nemohou jen muži - v tom je podle mého soudu klíč k úspěšné emancipaci. Žádná ženská kvóta ve zdejších krajích nepomůže, dokud se nezmění společenské klima, které celá desetiletí karikoval den žen. Jestli se komunistům ve vztahu k ženské otázce něco opravdu podařilo dokonale pokazit, tak to byl 8. březen. Tehdy soudruzi vždy generálně urazili, ponížili a degradovali ženskou polovinu celé země. Proto jsem docela rozuměl nedávnému neúspěšnému pokusu Senátu tento svátek z našich kalendářů škrtnout.

Je to banální, ale těžko se tomu mohu na závěr svého zamyšlení vyhnout. Říká se, že parlament je zrcadlem společnosti, ostatně proč by měl být výjimkou. Má-li dnes tragické zastoupení žen, znamená to, že tragicky selhává rodina, resp. společnost - nikoli pouze muži, ale i ženy. Až bude rodina rovnoprávná, bude tak vypadat i parlament. Pak si odhlasujme kvóty, nebudou ale zapotřebí. A ještě něco je v našem parlamentě vidět, nemáme se rádi. Tam se to možná dá vydržet, ale doma určitě ne.