Zamyšlení - 18.3.

Například "Dogma je poučka nebo tvrzení nepřipouštějící námitek" ... nebo: "Dogma je základní teze určitého učení, o jejíž správnosti nelze pochybovat". Či do třetice: "Dogma je nedokazatelné tvrzení opírající se pouze o víru a pokládané proto za věčné, nezměnitelné a neomylné".

Člověk by řekl, že věc je jasná a že lpění na jakémkoliv dogmatu je věc spíše škodlivá, brzdící rozvoj myšlení. Ovšem hned při prvním zamyšlení vidíme, že tak jednoduché to není, protože spolu s potíráním dogmat bychom museli vyřadit více méně všechna náboženství, co jich na světě je.

Český významný sociolog Emanuel Chalupný to řešil tak, že vědu a náboženství od sebe striktně oddělil jako dvě neslučitelné disciplíny, které lze znázornit i graficky. Věda je přímka směřující od základního poznání k tomu časově zatím poslednímu, pak pokračuje hypotézami, které teprve čekají na potvrzení a nakonec i filozofií, která se sice pohybuje v oblastech zatím neprozkoumaných, přesto však logicky navazující na dosavadní stav poznání. Naproti tomu náboženství Chalupný znázorňuje kruhem, jehož obvod a plocha se nemění a neměnný je samozřejmě i jeho střed - tedy příslušný Bůh, pokud bereme v úvahu náboženství monotheistická. Věc by tedy měla být jasná: věda je otevřená stále novým poznatkům, náboženství je uzavřené příslušnou věroukou a vírou.

Existuje však jisté narušení tohoto zdánlivě nesmiřitelného protikladu. To tkví v tom, že snad každé náboženství vyhlašuje vedle mnoha dogmat i zcela reálné principy lidského konání a chování, s nimiž kalkuluje i věda, která je však rozvádí do mnohem složitějších a přesnějších právních systémů. Základ toho dokonce vznikl v říši římské věřící na mnohobožství, kdy všelijak rozmařilí bohové asi právníky v jejich myšlení příliš neinspirovali. - To Mojžíš už Židům přinesl od Hospodina Desatero, které pak doslova převzalo i křesťanství. Na tuto podstatnou kapitolu Písma svatého se také odvolává téměř každý příslušních tak zvané euroatlantické civilizace, když chce poukázat na základ své morálky. Ledacos by tedy mělo nasvědčovat tomu, že Desatero je alespoň v křesťanském světě dogmatem moudrým a užitečným.

Bohužel, není tomu tak. Především většina lidí považuje za Desatero nejvýše jakési patero či šestero, které se vymyká ze sféry striktně náboženské a dává přikázání nezbytná pro chování v lidském společenství. Však znáte ta nejdůležitější: Nezabiješ, Nesesmilníš, Nepokradeš a třeba i Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému nebo Cti otce svého a matku svou, případně i Pomni, abys den sváteční světil. A tady hned u toho posledně jmenovaného vidíme, že je přece v nejvyšším zájmu lidstva, aby se toto přikázání porušovalo, a to nejen ve prospěch věcí vážných jako jsou zdravotní, požární či policejní služby, ale i kvůli zábavě, obchodu a buhvíčemu dalšímu. Formulace přikázání o zákazu křivého svědectví nebrání mnoha lidem v normálním lhaní a přikázání. Nesesmilníš zřejmě také nikterak nebrání křesťanským Rakušanům a Němcům, aby přejížděli naše hranice právě jen za tím jediným účelem ono přikázání porušovat. Po návratu se z toho pravděpodobně vyzpovídají a mají pocit, že je všechno v pořádku.

O porušování přikázání Nepokradeš - hlavně když jde o krádež společného majetku - raději pomlčím. Ale nejhorší je to s tím Nezabiješ. Toto přikázání, týkající se základní složky lidského bytí, je porušováno po celou historii a tedy i po celou dobu existence židovského a křesťanského Desatera. Ve Starém zákoně zabíjí často sám Hospodin, křesťané pak vzali rozhodnutí, kdy je zabíjení oprávněné, čistě na sebe. Kolikrát jen i sama církev žehnala zbraním posílaným na zabíjení lidí. Při dogmatickém chování církve ve věci zachovávání života v jeho okrajových fázích zákazem potratů či eutanázie zůstává dost nepochopitelná její mnohem menší důslednost k nezabíjení ve válkách, které maří životy zpravidla v jejich nejkrásnějším rozletu.

Jak rád bych se zde přihlásil ke svému jedinému životnímu dogmatu, které jsem nikdy neporušil, totiž právě k tomu přikázání "Nezabiješ". Ale už vidím tu hromadu dopisů, v nichž by mi lidé snesli tisíce důkazů pro různé výjimky, kdy člověk toto boží přikázání prostě porušit musí. Dobrá, když tedy neplatí jako dogma ani základní přikázání Desatera, platí třeba Kantův Kategorický imperativ, jehož se má držet člověk s hvězdným nebem nad sebou a s mravním zákonem v sobě? Jestliže je všechno relativní, je pak i ten Kantův imperativ skutečně kategorický?