Zákon o pozemních komunikacích nás posune do Evropy

Když se země po listopadu 1989 otevřela turistům z celého světa, nemohli ti, kteří přicházeli z jeho demokratické části, zpočátku vůbec pochopit, jak je možné, že se v zemi s tak velkolepou historicko - civilizační kulisou stávají na značených přechodech pro chodce de facto lovnou zvěří arogantních řidičů.

Že by v předpisech, zděděných z totality, mohlo stát něco v tom smyslu, že jsou chodci povinni přecházet pokud možno ve skupinách a dávat přitom zřetelně najevo svůj úmysl přejít, nenapadlo totiž přespolního ani ve snu.

Někteří obzvláště vstřícní cizinci nacházeli zpočátku pro chování českých řidičů na značených přechodech nejroztodivnější vysvětlení. Jedna starší dáma z Británie nám například v devadesátém roce zcela vážně sdělovala, že už na to přišla, proč čeští řidiči na přechodech nestaví: mají prý většinou tak stará auta, že už by se potom nerozjeli.

Ten optický klam se rychlou obměnou vozového parku brzy rozplynul - zato hulvátství řidičů nabývalo na obrátkách. Sotva někdo zjistí, kolik nehod se například jenom v Praze stalo, protože zahraniční automobilista, který na kraji chodníku viděl na značeném přechodu vynervovanou babičku, automaticky zastavil a dal jí přednost.

Pokud do jeho vozu nenarazil někdo zezadu, skoro určitě jej kdosi alespoň riskantně předjel - a chodci měli co dělat, aby uskočili.

Kdo dělal řidičský průkaz v některé ze západních zemí, setkal se hned v první vyučovací hodině s železnou zásadou, podle níž musí vždycky ten, kdo je v pozici silnějšího, dávat automaticky pozor na toho, který je slabší.

Chodci a cyklisté jsou zranitelnější než ten, kdo sedí opancéřován za volantem, - a už z tohoto prostého důvodu má řidič povinnost být ve střehu, i kdyby se chodci nebo cyklisté nechovali podle pravidel. Policie vždycky zkoumá nejen, kdo byl v právu, nýbrž zda řidič, i kdyby stokrát v právu byl, udělal všechno, aby střetu s chodcem nebo cyklistou zabránil.

Že tahle prostá a logická poučka v Česku ještě deset let po listopadu 89 neplatila, lze si vysvětlit snad opravdu jen přežíváním vrchnostenské mentality, kdy přednost má naopak ten, kdo je silnější. A v právu ten, kdo má moc. Jak tuhý kořínek tahle mentalita ve skutečnosti má, ilustruje další dopravní případ těchto dnů: kárný senát státního zastupitelství při Nejvyšším státním zastupitelství zbavil okresního zástupce ze Zlína obvinění, že v dubnu zavinil dopravní nehodu v opilosti.

Při vyjíždění z parkoviště naboural dotyčný zástupce tenkrát do dvou parkujících vozů a ujel z místa nehody. Na policii všechno ohlásil až za několik hodin. Dechová zkouška prokázala 0,65 promile. Okresní zástupce trval však na tom, že se napil až po nehodě. To jediné, co mu tedy soudci uložili, byla pokuta za pozdní nahlášení nehody.

K tomu pro ilustraci opět jeden příklad od našich sousedů: můj mnichovský známý zavinil dopravní nehodu při které nebyl nikdo zraněn a popojel za nejbližší roh, aby zavolal z restaurace policii. Té pak tvrdil, že si v této restauraci - jaksi ještě v šoku z toho, co se stalo, poručil alkohol. Že promile, které mu naměřili, měl v sobě už před nehodou, mu tenkrát policisté nedokázali.

Zato jej ale obvinili z útěku z místa nehody, a soud ho odsoudil ke ztrátě řidičského průkazu na půl roku.

Jak patrno, věci se dají posuzovat různě. Třeba i tak, aby bylo pokud možno zajištěno, že přednost nebude mít ani ten, kdo je silnější, ani ten, kdo má moc, nýbrž zákon.