Zákon o konfliktu zájmů bude platit

Především z úst představitelů sociální demokracie a komunistů se ozývají názory, že je nutné přijmout plošná majetková přiznání. Na první pohled je to recept na léčení korupce účinný a zároveň jednoduchý. Na pohled druhý je však zřejmé, že žádný sebedokonalejší zákon nemůže změnit ze dne na den chování a myšlení všech lidí, tím spíš, když je korupce ve společnosti zakořeněna možná hlouběji, než jsme si ochotni přiznat. Navíc žádná právní norma nemůže obsáhnout všechny detaily a lze vždy nalézt nějaký způsob, jak ji obejít. Pokud budou státní úředníci a politici rozhodovat o spoustě věcí a pokud tím budou moci zásadně ovlivnit život jednotlivců či jejich podnikání, bude existovat pokušení tyto úředníky a politiky nejrůznějším způsobem korumpovat.

Ostatně aféry, do kterých byly zapleteni lidé různým způsobem spjatí s politickými stranami, toho mohou být názorným příkladem. Zkrátka boj proti korupci je obtížný a je to běh na dlouhou trať. Jeho nezbytnou součástí musí samozřejmě mimo jiné být i kvalitní zákony. Je však sporné, zda to musí být zrovna zákon o plošných majetkových přiznáních. Tím spíš, že od začátku příštího roku bude platit nový zákon o střetu zájmů a ten by v klíčových momentech svým způsobem majetková přiznání zdvojoval. Samozřejmě až praxe ukáže, nakolik je tato právní norma účinná. Existují totiž pochybnosti o tom, zda nebude pouze pozlátkem, za kterým bude korupce dál vesele bujet. Přesto už nyní lze tvrdit, že přijetí zákona o střetu zájmů představuje přece jenom posun. Poměrně široký okruh politiků, státních úředníků, ale také třeba policistů, státních zástupců a soudců bude muset přiznávat svůj majetek a jeho změny.

Týká se to například i podílů v nejrůznějších společnostech, nebo držení různých cenných papírů. Zajímavé je rovněž ustanovení, které zakazuje příslušné osobě nastoupit během jednoho roku po odchodu z funkce do firmy, o které v předchozích třech letech rozhodoval. Tím by se mělo zabránit skryté formě korupce. Tedy "výměnnému obchodu" kdy politik ovlivní ve prospěch firmy důležité rozhodnutí a je pak za to odměněn lukrativním místem v této firmě. Důležité je rovněž to, že za nedodržení zákona budou celkem citelné sankce. I když skeptik samozřejmě může namítnout, že si někdo dobře spočítá, že se mu vyplatí zákon obejít a zaplatit maximálně půl milionovou pokutu.

Vzhledem například k objemu nejrůznějších státních zakázek a možného všimného z nich by to nemusela být citelná ztráta. Když už jsme u těch pochybností, tak asi největší vyvolává fakt, že ze zákona vypadla pasáž, která měla zajistit, že se tato norma bude vztahovat i na manžele a manželky politiků, státních úředníků, a dalších v zákoně vyjmenovaných osob. Přitom právě nejbližší rodinní příslušníci mohou pomáhat legalizovat podivné příjmy a neprůhledně nabytý majetek. Samozřejmě zákon může zkomplikovat život i lidem, kteří jsou poctiví a kteří výkon určité funkce berou jako službu a ne jako příležitost nekalým způsobem zvýšit svoje příjmy.

Řeč je hlavně o komunálních politicích na nejnižší úrovni. Samozřejmě i tady korupce existuje. Na malých obcích se však těžko hledají lidé, ochotni působit v zastupitelstvu. Většina z nich asi nebude ochotna odkrýt karty, co se týká jejich majetku. Ostatně předcházející znění zákona téměř paralyzovalo činnost některých zastupitelstev. Jeho znění totiž prakticky znemožňovalo působení v nich například ředitelům škol, kulturních zařízení či městských nemocnic. Zkrátka lidem, kteří se většinou zajímají o věci veřejné a mají chuť působit v komunální politice. Také tento fakt byl motivací ke stížnosti Ústavnímu soudu.

Ten nakonec kontroverzní zákon zrušil. Rovněž na tomto příkladu lze dokázat, že sladit přísná pravidla hry s realitou není až tak jednoduché. Z pohledu boje proti korupci je na přijetí zákona o střetu zájmů pozitivní především to, že by měl výrazně omezit politikům a dalším osobám prostor pro vytáčky při odpovědích na výši a původ majetku. Veřejnost si tak bude moci lépe ověřit, zda k určitému majetku mohli přijít pouze legální cestou. Navíc tito lidé neobstojí s tvrzením, že novinářům a tím i veřejnosti do jejich majetkových poměrů nic není.