Zajímavá lekce z politické etiky

Jsou to spíše morální témata, která se u nás v debatách dostávají na přetřes. Například hodnocení nějakého politika, přesněji řečeno jeho neřestí. Nejčastěji má podobu obvinění ze lži.

Etika je naproti tomu teorií. Její úvahy jsou méně vzrušující, ale pro naši orientaci jsou důležitější než příležitostná zbrklá obvinění. - S pozoruhodným zamyšlením vystoupil nedávno slovenský novinář Martin Šimečka; jeho podnětu se chopil týdeník Respekt. Šimečka pokládá Ficovu koalici s nacionalisty a mečiarovci za krajně neblahou. Připomíná, že Fico mohl přijít s vhodnější sestavou, kdyby jeho pozvání neodmítlo KDH - údajně "z principiálních důvodů". Kdyby prý KDH slevilo ze svých zásad, ubírala by se slovenská společnost nadějnější cestou. Šimečkův přísný soud zní takto: KDH nebyla ochotna k morálnímu kompromisu, a tím připustila své morální selhání.

Přeložme si to do srozumitelnější řeči. Staneme-li na rozcestí, kdy je nutno rozhodnout mezi větším a menším zlem (a třetí možnost neexistuje), jsme povinni volit zlo menší. Podle Šimečky bylo dilema slovenské politiky právě takové. KDH volila mezi dvěma hodnotami. Jednou byla snaha "zachovat si vlastní tvář" a tou druhou osud státu.

Nejsem kompetentní posuzovat slovenské poměry, ale po ryze formální stránce nelze proti rozlišení morálního kompromisu a morálního selhání namítat. Nemáme-li na vybranou, máme prostě volit menší zlo. A nejen v politice. Potíž je v tom, že není vždy snadné rozhodnout, které zlo je menší. Někdy nejsme schopni rozhodnout ani po 70 letech. Například: měli jsme se v době mnichovské krize vojensky bránit?

To ale neznamená, že je to nesnadné vždycky. Také není každé dilema tak osudově vyhrocené jako to mnichovské. Stojí-li proti sobě osud národa či státu a zachování vlastní tváře, je rozhodování sice psychologicky obtížné, ale racionálně je to jasné. Ta psychologická nesnáz je v tom, že správné rozhodnutí je spojeno se sebeobětí, která může znamenat "politickou sebevraždu". Že to možná později - jak se říká - "dějiny ocení", je jen slabou útěchou. Dějiny to často neocení. Maďarský premiér hrabě Teleki nesnesl sbližování s nacistickým Německem a spáchal v roce 1941 sebevraždu. Dnes to vědí pouze znalci. Ale i jeho dilema je příliš vyhrocené.

Proč o tom mluvím? Protože současná patová situace při vší své únavné trapnosti může znamenat nebezpečné zahrávání si s důvěrou veřejnosti (jistotu o tom nemám, proto říkám "může"). Ta důvěra je sice nevalná, ale přece jen nějaká. Její naprostá ztráta se může stát těžkým handicapem dalšího veřejného života země. - Uvědomme si, že tato situace je vlastně vyústěním břídilství naší polistopadové politiky a že silou, která ji konzervuje, je zraněná ješitnost. Technologie moci, kterou si osvojila naše politická elita, přitom nezná způsob, jak z toho patu ven.

Odvažuji se doufat - jen doufat - že tu existuje možnost, která zatím nebyla zmíněna. A tou je heroické rozhodnutí. Čí? Nevím. Možná vrcholného grémia některé politické strany. Možná dokonce jednoho jediného politika. Ani nevím, jak by takové rozhodnutí mělo vypadat. Určitě by znamenalo riziko "politické sebevraždy". Nikoho k ničemu takovému nevyzývám. F.X.Šalda kdysi řekl: "V heroismus můžeš doufat, ale nesmíš ho vyžadovat." Pouze připomínám, že taková možnost existuje.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání