Záhada kolem naší hymny. Záznam písně Kde domov můj patrně nenapsal Tyl

Josef Kajetán Tyl na portrétu Jana Vilímka
Josef Kajetán Tyl na portrétu Jana Vilímka

Česká hymna Kde domov můj je od roku 1993 jedním ze 6 státních symbolů. Vedle státních znaků, trikolory, vlajky státu, vlajky prezidenta a státní pečeti.

Oficiálně se používá první sloka písně a dle zákona vhodným a důstojným způsobem. Lze ji zpívat při státních svátcích, ale i jiných vhodných příležitostech.

Jedna z nejstarších dochovaných nahrávek české hymny pochází z roku 1900. Letos 21. prosince si připomeneme 180. výročí od chvíle, kdy píseň Kde domov můj poprvé zazněla na veřejnosti.

Stalo se tak v roce 1834 na prknech Stavovského divadla v Praze při premiéře frašky Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka autorů Josefa Kajetána Tyla a Františka Škroupa. Autorství dvojice Tyl a Škroup je nesporné. Někteří rádi rýpají a srovnávají melodii písně s motivem Mozartovy Koncertntní symfonie Es dur pro dechy.

Podle Markéty Kabelkové z Českého muzea hudby, součásti Národního muzea, Škroupu z plagiátorství obviňovat nelze. „Řekla bych, že shoda s Mozartem je čistě náhodná. To by musel sám autor říct, jestli ho něco inspirovalo či nikoliv. Ta píseň je samostatně existující a krásná. Melodie je důmyslná, jak po stránce vystavění melodie, i rytmicky.“

Státní symboly ČR

K prosincovému 180. výročí vyjde souborná publikace věnovaná Fidlovačce, na které pracuje Institut umění - Divadelní ústav Ministerstva kultury. Ač by se mohlo zdát, že nás po těch letech nic překvapit nemůže, jedna záhada vychází najevo. Záznam písně Kde domov můj, který uchovává jako oko v hlavě Divadelní oddělení Národního muzea, patrně nenapsal Tyl.

Rukopis je téměř 90 let veden a uchováván v trezoru jako údajný autograf, rukopis Josefa Kajetána Tyla a Františka Škroupa. Pochybnosti vznikly v letošním roce náhodně. Vyslovil je spoluautor jedné ze stati Václav Štěpán, který vyslovil domněnku, že písmo, kterým je psán text, není Tylovo.

Vedlo ho k tomu srovnání s nesporným rukopisem Fidlovačky, který je uložen v archivu města Plzně. Ve Společnosti pro písmoznalectví předseda Jan Zimmer předmět zkoumal moderními prostředky, používanými v kriminalistice.

„Zkoumání není ukončeno, ale zdá se, že Josef Kajetán Tyl text nepsal. Píseň Kde domov můj má známé 2 sloky, na torze partitury má třetí sloku. Variant na slova hymny známe mnoho. Bylo by zajímavé vědět, jestli autorem sloky je Josef Kajetán Tyl. Skutečnost, že text je psaný česky, kurentem, vede k tomu, že byla psána v první polovině 19. století, za Tylova života,“ říká Markéta Trávníčková z Divadelního oddělení Národního muzea.

Pochybnosti se týkají také autorství Františka Škroupa. Srovnání rukopisu notového záznamu s partiturou uloženou v Českém muzeu hudby provedla Markéta Kabelková. Vedlo k nejasnému výsledku. „Způsob psaní not a tempových označení je totožný, ale odlišné jsou čtvrťové pomlky. Neexistuje písmoznalec, který by se zabýval notovým materiálem, všechno zůstává předmětem bádání.“

František Škroup

Píseň se od své premiéry šířila rychle. Už v následujícím roce nacházíme tento kus ve sborníku vlasteneckých písní Věnec. Zásluhu na šíření hymny měly dvě osobnosti. Její první interpret Karel Strakatý a další pěvec Jan Křtitel Píšek.

„Karel Strakatý zpíval na koncertech v západočeských lázních a píseň se líbila. Jan Křtitel Píšek s ní cestoval po Evropě, zpíval ji ve Frankfurtu a v Londýně u královského dvora.“ Zásluhy na šíření písně měli lidoví pěvci a harfeníci. V roce 1839 se Kde domov můj objevuje v Rukopisném zpěvníčku a zpěvnících rukopisných i tištěných.

Proč zaznamenávala píseň takový úspěch a zaznamenává dodnes? Zatímco v jiných zemích se hymny měnily, my máme pořád stejnou. „Text je neutrální, nevztahuje se k politickému uskupení nebo osobnosti. Není potřeba to měnit. Možná z obsahového pocitu bezpečnosti a toho krásna, je možné, že to je důvod, proč hymna zůstává aktuální.“

V roce 1930 vznikla filmová verze Fidlovačky. Roli Mareše zpíval Otakar Mařák v doprovodu harfy. Z dnešního pohledu ne zcela vydařená verze pro silný patos a utahané tempo.

Není jednoduché zazpívat Kde domov můj hezky a správně. Melodie začíná na druhou lehkou dobu a rytmických vychytávek je v písni více.

František Škroup / Josef Kajetán Tyl - Kde domov můj

„Ona má synkopy, tím dochází k rozvolnění pravidelného rytmu na 4 doby, nepůsobí pochodovým rytmem. Vždycky byly problémy s interpretací písně. Existuje jeden zajímavý tisk z roku 1918, reaguje na zažité chyby v interpretaci, jak hudební, tak i textové složky.“

Ve 30. letech byla škola zpěvu naší národní hymny nahrána v Československém rozhlase. Hlavní mužský part obsadil František Pour a sekundovaly mu děti z rozhlasového sboru vedené Janem Kühnem. Role průvodce a učitele se ujal profesor Adolf Cmíral.

Otázka, v níž se slepý Mareš ptá, kam patří, svádí k zesměšňování, čehož využil například Pavel Landovský. Co je to za hymnu, ve které se člověk ptá, kde bydlí? Ale Tyl se pravděpodobně inspiroval písní dívky Mignon z románu Wolfganga Goetheho a její otázkou Kennst du das Land? Znáš tu zemi? Ve které ona touží po cizím vzdáleném kraji.

Historik Robert Sak zmiňuje, že zcestovalý německý přírodovědec Alexander von Humboldt při pohledu z vrchu Ostrého v Ústí nad Labem prohlásil, že krásnější krajinu neviděl. Kdo ví, co by řekl dnes.

Píseň Kde domov můj začala být kritizována už koncem 70. let 19. století ze strany intelektuálů. Vytýkali jí lyričnost, emocionalitu, nedostatečnou údernost.

Jiří Bělohlávek umělecký ředitel České filharmonie

„Zdálo se jim, že není dostatečně dynamická, aby vyjadřovala rozmach společnosti. Snažili se o vytvoření hymny nové. Nakonec se došlo k závěru, že to není možné, měnit to, co dobře funguje. Mysleli to dobře, ale Kde domov, ten platí vždycky. Všichni se k tomu pokorně vrátili,“ dodává Markéta Kabelková z Divadelního oddělení Národního muzea.

Píseň si prý spontánně zpívali vojáci v zákopech. Přímé důkazy nemáme, ale písemné doklady uvádějí, že pomáhala ve chvílích nejtěžších.

Od roku 2008 máme 4 nové oficiální verze státní hymny. Všechny upravil Otakar Jeremiáš a s orchestrem Národního divadla je nahrál dirigent Jiří Bělohlávek.