Z kdysi živého aténského přístavu je město duchů

„Není překvapením, že premiér Alexis Tsipras je pro zbytky dokařů hrdinou. Vidí v něm politika, který nalezl sílu vzepřít se Bruselu,“ píší londýnské Timesy.

V Pireu ostatně v nedávném kontroverzním referendu hlasovalo podle premiérova přání zdaleka nejvíce voličů. Oxi neboli NE jich řeklo 72,5 procenta. Ze svého pohledu mají v Pireu důvod Evropskou unii nenávidět. Od počátku finanční krize se Brusel zaměřil na přebujelé, státem vlastněné loděnice ve čtvrti Skaramangas.

Vyšlo najevo, že je stát nelegálně dotuje a jedinou cestou je rozsáhlá restrukturalizace. Největší suchý dok byl následně uzavřen, s tragickými následky – lodě z celého světa přestaly zajíždět do Pirea k opravě a dělníci byli náhle zbyteční. Od roku 2008 z pětitisícového podniku přišlo o práci 95 procent zaměstnanců. Z hlavního tahouna řecké ekonomiky se stalo město duchů.

Čtěte také

Propad zažila i řecká námořní plavba. Zatímco v roce 2008 plynulo z pronájmu lodí do ekonomiky 19 miliard eur, v roce 2013 to bylo už jen 12 miliard eur. Abatzoglu to vidí jednoznačně. Nejdříve jim sebrala EU živobytí, a teď jim krade penze.

„Jsem přesvědčen, že Evropa se snaží Řecko vymazat z mapy. Co jiného má znamenat, když mi dají důchod ve výši 300 eur měsíčně a budou mě nutit pracovat do 67 let? Je to trest, nic jiného,“ myslí si dělník.

Jeho šéf, dvaašedesátiletý projektant, který se představil pouze jako Panagiotis, říká, že loděnicím alespoň pomohla nedávná srážka tankeru s trajektem v Dardanelském průlivu. „Svolali jsme dělníky, kteří několik měsíců nezavadili o práci. Byli tak šťastní, že nám brečeli do telefonu,“ říká mistr.

Noční Pireus|foto: piraeus

Nečekaná oprava zaměstnala dnem i nocí devadesát mužů, kteří si za týden vydělají něco mezi 200 a 300 eury. Na zdi Panagiotisovy kanceláře však dodnes visí výplatní pásky ze šťastnějších dob, kdy si dokaři vydělávali stovku eur denně a ještě dostávali příplatky za přesčasy a nejrůznější dovednosti.

„Evropská unie nám tvrdí, že máme opravovat jen vojenská plavidla. Jenomže obchodní lodě potřebují každé dva roky zatáhnout do doků, a tuhle práci nám teď sebrala Malta a Turecko,“ říká Panagiotis.

Tvrdí, že není žádný komunista a že podporuje Evropu. Po sedmačtyřiceti letech profesního života má však pocit, že se jej bohaté státy snaží zardousit. Přeje si jen, aby jeho dva synové nemuseli jako mnozí jiní mladí muži emigrovat za prací.

Čtěte také

Jedním z těch, kteří přišli do doků hledat práci, byl Janis Delijiannis, sedmapadesátiletý dělník. Měl ale smůlu, na něj práce nezbyla. „V Evropské unii v její dnešní podobě pro nás není budoucnost,“ říká znechuceně. Všechno podle něj slouží pouze velkým nadnárodním korporacím a kapitálu, který si vybere nějakou zranitelnou zemi za svůj cíl a začne jí vnucovat úsporný program. Když ji zničí, posune se dál.

Šestačtyřicetiletý Abatzoglu je dnes v docích jedním z nejmladších dělníků. Mladí lidé se už řemeslu neučí vůbec a starší ztrácí naději, že ještě budou vůbec kdy pracovat. Michalis Kalogekas je už v důchodovém věku a vládní Syriza se mu úplně nezamlouvá. „Ale fandím jim, protože našli odvahu postavit se těm evropským monstrům,“ řekl důchodce reportérům britských Timesů.

Zpracováno ze zahraničního tisku.