Z jámy ven

11. červenec 2003

Známé lidové pořekadlo: "Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá" dostalo v nejnovějším podání špiček domácí politické scény novou podobu. Mohla by se popsat rozšířenější verzí pořekadla, které nyní zní: "Kdo si sám jámu vykope, sám též do ní spadne a poté se z ní musí s velkým křikem i sám vyhrabat".

Kdyby veřejnost nebyla zvyklá na čím nesmyslnější (a pokud možno i co nejprotichůdnější) výroky domácích politiků k libovolným tématům, nejspíš by se před pár dny skutečně zalekla. Podle slov nejprve ministra kultury Pavla Dostála, kterých se posléze "chytila" i řada dalších, (mělo prý tak nějak, údajně a podobně?) hrozit cosi, co občanstvo nerado slyší. Neb si pod tím představuje nejspíš cosi jiného, než by to ve skutečnosti znamenalo. Totiž "prolomení"Benešových dekretů.

Na základě několika soudních výroků o navrácení některých součástí rodového majetku Františku Oldřichu Kinskému, se v tom smyslu, že ono "prolomení" hrozí, vyjádřil vlastně hodně nešťastně ministr kultury a spustil lavinu výroků dalších. To, že v soudní při pana Kinského vlastně až tolik nešlo o takzvané "Benešovy dekrety", respektive z nich, to už je v tuto chvíli sice příznačná, ale naprosto nepodstatná věc.

Podstatné je to, že se někteří čeští politici dokáží řádně, lidově řečeno "vytočit", a od jejich dalšího vytáčení jim může odpomoci, jako se to stalo v tomto případě, asi jen to, že jsou prostřednictvím nejprve médií a poté asi mezi sebou upozorněni na nevhodnost jejich reakcí.

Potud úvod ,leč komentář je k následující příhodě.

Před několika dny svolal prezident republiky Václav Klaus schůzku nejvyšších ústavních činitelů na téma, jak bylo tehdy oznámeno, "údajných snah otevírat otázky minulosti". Bylo celkem v řádu věcí, že se veřejnost domnívala, že na schůzce půjde o tehdy velmi frekventovaná témata navracení majetku panu Kinskému (zástupně tedy - "šlechtě"), a o z různých míst zmiňované požadavky na odškodnění vyhnanců, (zástupně tedy téma nikdy prakticky neuskutečněného gesta smíření s lidmi, jež poškodily poválečné praktiky).

Schůzka nejvyšších státních činitelů nepřinesla nic zvláštního. Národ se jen dozvěděl, co už věděl předtím, snad jen, že tentokrát z míst nejvyšších. Národ se dozvěděl, že se má uklidnit a že uklidnit se mají i politici. Alespoň tak to vidí v rozhovoru pro páteční vydání Mladé fronty Dnes předseda Senátu Petr Pithart. To je od nejvyšších míst moc pěkné, říkám si jako příslušník společnosti, avšak ujišťuje, že já se rozhodně nepotřebuji uklidňovat, neb jsem rozrušen nebyl.

Podle mého je od této hradní schůzky přínosné to doporučení, že uklidnění by potřebovali politici, kteří jednak považují téma poválečných restrikcí za dobrý motiv vlastního zviditelňování a za další, kteří nepochopili, že v demokratické společnosti jsou výroky politiků ošemetná věc, takže je nutné myslet dopředu. Když totiž na téma práce soudů pronese někdo něco v hospodě, může to být sice prohlášení zásadní, ale systémem to neotřese.

Když naopak příslušníci výkonné moci ve svých výrocích naznačují, že se s jiným pilířem demokracie, s jinou mocí, totiž s mocí soudní, děje něco nepěkného, co společnost ohrožuje, je to výrok, který systémem otřást může. Najmě, když výroky politiků poté směřují k tomu, že by jiný pilíř demokracie, totiž moc zákonodárná, mohla začít zákony, které se moci výkonné nelíbí, upravovat tak, aby se jí líbily. Ne, že by někdy nějaké zákony nepotřebovaly opravit, ale k tomu je zapotřebí poněkud jiný mechanismus, hlavně jinak vyvolaný, než jen naštvaností na nějaký soudní výrok, který je pak notabene ještě veřejnosti účelově zkomolen.

Zajímavé je, že na hradní schůzce podle Petra Pitharta nepadla jména jako Kinský, Beneš nebo Dostál. A také se tam prý nemluvilo o návrhu vicepremiéra Petra Mareše na narovnání křivd na neodsunutých českých Němcích. Ale nevadí. Schůzka účel splnila.

Ten, kdo si jámu vykopal a hezky do ní buchnul, se z ní zase, s přiměřeným mediálních křikem, vyhrabal.

Národ už je v tomto směru uklidněn a napříště ho bude nutné uklidňovat nikoli kvůli údajnému nebezpečí prolomení Benešových dekretů, ale spíše kvůli dírám v rozpočtu, které hrozí sáhnout do peněženek všech občanů prostřednictvím takzvané "reformy veřejných financí".

autor: Martin Schulz
Spustit audio