Z dějin českého trampingu

24. září 2010

Výrazem životního pocitu části městské mládeže ve dvacátých a třicátých letech minulého století se stal tramping. Šlo o víkendový únik do vysněného světa modrých dálek a nádherných dobrodružství, nedílně spojený s pocity přátelství a kamarádství. Označení "trampové" bylo převzato z dobrodružných knih Jacka Londona, který tak označoval tuláky bez domova.

První trampové byli jako spadlé listí hnané větrem. Teprve časem se začínali vracet na již známá místa, kde zakládali své osady. Historicky první trampskou osadou byla Osada Ztracené naděje - zkráceně Ztracenka - ve svatojanských proudech na Vltavě nedaleko Štěchovic. Pojmenována byla podle tehdy oblíbeného amerického filmu. Další osady se objevily na zlatonosné Sázavě a Berounce, mohutnou Vltava River začal brázdit i první hausbót s názvem Oregon. Trampové, hltající dobrodružnou literaturu a okouzlení naivní opravdovostí němých filmů, vyjadřovali celým svým chováním touhu po volnosti, s níž se chtěli "vykašlat na všechny vůdce i bratry náčelníky" ve spořádaných skautských a sokolských organizacích.

Netrvalo ale dlouho a tramping se stal určitou módou. Vydávaly se trampské romány, ilustrované týdeníky otiskovaly na pokračování sentimentální příběhy z trampského prostředí, vznikaly první trampské revue. Nejznámější se však staly trampské písně, které zaznamenávaly i komerční úspěch. Po prvním večeru trampských písní v polovině prosince 1929 se pořádaly další, na trhu se objevily první gramofonové desky. A měly úspěch, přestože byly mnohdy kritizovány za vyumělkovanou a falešnou sentimentalitu. I kritici proto museli přiznat, že "trampskými odrhovačkami a hloupými šlágry se dovedou nadchnout i lidé, kteří jinak zlořád trampingu odsuzují".

Když začal vycházet i oficiální časopis Tramp (v jehož redakci se sešla i řada později známých spisovatelů - například G. Včelička, K. Konrád, E. Urx a J. Noha), byla v jeho prvním čísle otištěna jako "trampská námořnická" i píseň Dívko, čekej na mě v přístavu, u které byla jako interpretka uváděna slečna Jiřina Šejbalová, pozdější mimořádně populární herečka Národního divadla.

Nejvíce se ale o trampingu a trampech psalo v roce 1931 v souvislosti s vyhláškou zemského policejního prezidenta Kubáta. Vyhláška zakazovala koupání mimo vyhrazená místa, pobíhání v plavkách mimo obvod koupališť, zpívání nemravných popěvků, jakékoliv nepřístojné chování na veřejných místech a nošení zbraně bez zbrojního pasu. Především však zakazovala společné táboření osob různého pohlaví v přírodě, ve stanech, chatách a srubech - pokud nešlo o táboření rodinné. Zjištěné přestupky se mohly postihovat pokutou až do výše 15.000 korun, nebo až čtrnáctidenním vězením.

A četníci se v místech, kam trampové jezdili, opravdu snažili. Na pražském nádraží v Braníku zabavovali trampům nože, které měly čepel delší než 11 cm a po noční prohlídce 9. května 1931 na Sázavě bylo podáno oznámení na 200 osob, které se nemohly prokázat oddacím listem. A to tisk ještě psal, že "trampky, které chtěly uniknout zjištění, byly honěny po lesích jako divá zvěř". Přitom v Libřici, zatímco četníci pečlivě - a zřejmě i s chutí - kontrolovali stany, vykradl někdo místní hostinec. Trampové pak proti Kubátovu nařízení svolali řadu početně navštívených protestních "potlachů". Ty měly ohlas i v zahraničí, kde v trampských protestech viděli oživeného ducha bouřliváka Jaroslava Haška a psali o "boji 20.000 českých trampů o squaw".

A tak zatímco tehdy mimořádně rozšířený trampský sport (mnohdy udivující svou úrovní) je téměř zapomenutý, trampské písně jsou i dnes známé a živé. Stále znějí s kytarami u táborových ohňů, podbarvené praskáním hořícího dřeva a doprovázené chuchvalci jisker, letících k obloze. I mnohé staré trampské osady přetrvaly. A přestože s odstupem již několika generací, stále si uchovávají mladé kouzlo těch, kteří je zakládali.

autor: František Morkes
Spustit audio