Vztahy Evropské unie a Severoatlantické aliance

To, co na dnešních neshodách kolem postupu vůči diktátorskému režimu Saddáma Husajna může vzbuzovat největší obavy, je však právě fakt, že v něm minulé zkušenosti mají reálný význam. O to více ovšem mohou tyto neshody vypovídat o evropské budoucnosti. Pád komunismu a konec studené války otevřely cestu všeobecně sdílenému přesvědčení, že jedinou možnou cestou je postupná evropská integrace, opřená o striktní dodržování občanských práv, nadvládu práva vůbec a tržní hospodářství.

Evropská unie a Severoatlantická aliance byly po ruce jako vyzkoušené mechanismy vzájemného vyjednávání a hledání shody mezi demokratickými zeměmi na obou stranách Atlantiku. Sdíleným cílem staré, tedy západní i nové postkomunistické Evropy se stalo přizpůsobit legislativu a institucionální rámec dalších zemí právě zvyklostem unie a Severoatlantické aliance. Zdálo se, že nic nového není nutné vymýšlet. Největším problémem na obzoru se mohla zdát nutná reforma rozhodovacích mechanismů institucí uvnitř rozšiřované Evropské unie. Ale ani to se nezdálo nepřekonatelným.

Obecně se tedy věřilo, že budoucnost leží v prohlubování a rozšiřování evropské integrace, v poslední době se však začaly objevovat potíže. Byla sice přijata společná pravidla rozpočtové disciplíny, která měla omezit možnost jednotlivých vláda zadlužovat budoucnost a zpomalovat proces evropské monetární a ekonomické integrace. Francie, Německo a Itálie, které se z vnitropolitických důvodů neodvážily včas provést nutné reformy sociálních výdajů, však pro sebe začaly hledat výjimky.

V jednáních o rozšíření se dokonce začalo hovořit o dvou nebo dokonce třírychlostní Evropě. Francie a Německo začaly stále častěji vystupovat jako blok, který zbytek nominálně rovnoprávných členů unie stavěl před hotová fakta. Roztržka kolem Iráku je tedy zřejmě jenom poněkud explozivním vyjádřením problému mnohem hlubšího. V otázce Iráku Francie a Německo od počátku nekonzultovaly, nehledaly spojence a nesnažily se dosáhnout konsensu uvnitř Evropské unie, ale mimo ni. Především s Ruskem a později s Čínou. Vrcholem je potom jejich až urážlivé jednání vůči deseti kandidátským zemím.

Ještě ve středu ráno pro ně platilo pozvání předsedající země unie Řecka na pondělním summitu členských zemí v Bruselu právě k otázce Iráku. Ve středu odpoledne muselo být na přímý nátlak Francie, Německa a Belgie staženo. Kandidátské země včetně České republiky budou pouze informovány o výsledku jednání o den později. Je samozřejmě legitimním právem německé, francouzské i belgické vlády zaujmout k irácké krizi jakékoliv stanovisko. Je ovšem mimořádně pošetilé a pro budoucnost evropské integrace poněkud neopatrné blokovat jednání Severoatlantické aliance a vylučovat z jednání unie před dvěma měsíci slavnostně přijaté nové členy.

Stejně tak jako předkládat jakékoliv stanovisko v ultimativní formě, vylučující jednání a kompromisy. Ředitel Ústavu Evropské unie pro strategická studia Burkard Schmitt k tomu ve čtvrtečním vydání International Herald Tribune napsal, cituji:"V tomto ohledu neexistují žádní "noví" či "staří" Evropané, jenom Evropané špatní". Konec citátu. Evropa jako kontinent má před sebou zásadní problém. Je sice bohatá, ale rychle stárne a začala se vyhýbat rizikům. Sedmnáct procent Evropanů je dnes starší než šedesát pět let. V roce 2050 už to bude více než dvojnásobek, třicet devět procent.

Dnes má Evropa tři sta devadesát tři milionů obyvatel. Za necelých padesát let bude o dvacet milionů Evropanů méně. Za stejnou dobu se ovšem počet obyvatel Spojených států zvýší z dnešních dvou set devadesáti na čtyři sta dvacet milionů. Spolupráce a integrace je tady stále ještě nebo tím spíše musí být jedinou cestou, jak Evropa může v novém multipolárním světě obstát. Váha Severoatlantické aliance i Evropské unie totiž vždy byla a tím spíše bude víc, než jenom součet váhy jednotlivých členských zemí.