Vzruchy a půvaby parlamentarismu

Pokud bychom pokládali jejich polemiku za zvláštní druh zápasu ve volném stylu, pak bychom připsali více bodů panu Tlustému. Pokud bychom trvali na tom, že to byl příklad politického dialogu neboli rozpravy, museli bychom připustit možnost, že týž pan Tlustý byl pod vlivem nějaké excitační drogy. Chce-li se jeho strana zamýšlet nad výsledky výzkumu veřejného mínění, který si nedávno sama objednala, může začít analýzou právě jeho řečnického expozé.

Pan Sobotka je exponentem vlády. Pan Tlustý je mluvčím opozice. V parlamentních střetnutích je tomu právě naopak než při výkonu moci. Opozici tam přísluší jistá útočnost, protože zrovna nevládne. Kdyby šlo o hru v šachy, hrála by v jednací síni opozice s bílými figurami. V praxi vládnutí má bílé figury vláda. Stanovisko každého z obou soků má své racionále. Panu Tlustému jde o oživení ekonomiky, panu Sobotkovi leží na srdci sociální únosnost toho oživení.

Vehemence pana Tlustého však učinila racionální obsah sporu zcela nesledovatelným. Způsobily to projevy zloby a despektu vůči protivníkovi. Při poslechu jsem si uvědomil, oč elegantnější jsou veřejné projevy představitelů KSČM. Nebodují komunisté u veřejnosti mj. i svou vnějškovou uměřeností? - Pan Tlustý není sám. Kdykoli zasedne v některé z našich slavných televizních debat na jedné z protilehlých stran někdo z ODS (ať je to pan Nečas, Langer, Zahradil), má sklon počínat si jako pan Tlustý. I pan Topolánek se snaží, ale moc mu to nejde. Asi je ve své podstatě dobrotisko. - Jiří Pehe nazval ten styl v sobotním Právu "odéesáctvím". Ptám se v duchu, který výtečník to té nešťastné partaji poradil. Má-li trochu tzv. sociální inteligence, měla by nahlédnout, že už je čas s tím skončit.

Ale nebuďme naivní. On to pan Tlustý nemínil smrtelně vážně. Sněmovna je na podobné řečnické excesy zvyklá a páni politici ve výborech spolu jednají o něco věcněji a v kuloárech jsou docela kamarádští, i když se předtím porafali jako hafani. To kamarádství je ovšem manýra stejně povrchní jako to štěkání. Znepokojivé je, že si sbor našich zákonodárců osvojil právě tento rituál, který je potravou pro bulvární média. Kdo mu chce dostát, musí u sebe připustit jakýsi rozštěp osobnosti, případně ho na sobě sám provést. Je to v podstatě faktor negativní selekce. Však také ti, kdo se stali poslanci, a přesto si uchovali osobnostní integritu, nejsou slyšet a kdoví, zda budou znovu zvoleni.

Na závěr mi nezbývá než povzdech: toto je prostředí, kde se rodí zákony, kde se vytváří náš právní řád.