Vzhůru k Halleyově kometě (část 1.)
(Seriál o sondách, díl 8/26.) Přibližně každých 75 let se k Zemi vrací snad nejznámější kometa, označovaná astronomy jako 1P/Halley. Běžný člověk jí zná spíše pod jménem Halleyova kometa. Naposledy tato kometa prolétla v naši blízkosti v roce 1986. A i když nedosáhla takové jasnosti a monumentálnosti jako při návratu v roce 1910, zapsala se nesmazatelně do historie výzkumu meziplanetární hmoty.
Halleyova kometa je krátkoperiodická s dobou oběhu 75,3 let. Nejdále se na své pouti dostává v tzv. aféliu, které se nachází za drahou Neptunu ve vzdálenosti 35,1 AU (5,25 miliardy kilometrů). Zde je mrtvým tělesem bez zjevné aktivity. Jakmile se ale kometa začne přibližovat ke Slunci, její teplota stoupá a okolo jádra se vytváří tzv. koma, složená zejména z plynu uvolněného z jádra. V této době kometě pořád něco chybí a jeví se nám na obloze jako větší rozmazaná hvězda.
Tím posledním a nejkrásnějším, co na kometě vzniká, je její ohon. Souvisí to s čím dál větším přibližováním ke Slunci, při kterém povrch komety (vlivem vzrůstající teploty) doslova bouří a vyvrhuje do prostoru velké množství prachu a plynu, které je formováno slunečním větrem a tlakem slunečního záření do podoby až několik set milionů kilometrů dlouhého chvostu. Po průletu kolem Slunce s největším přiblížením v tzv. periheliu (u 1P/Halley 0,586 AU = 87,5 milionů kilometrů) se kometa začne vracet zpět do vzdálených končin sluneční soustavy. Tento scénář s jinými časovými údaji a vzdálenostmi samozřejmě platí pro všechny komety.
Hon na kometu
Při posledním návratu Halleyovy komety vyhlásila JPL (Jet Propulsion Laboratory) na začátku 80. let mezinárodní program International Halley Watch na její sledování. Zapojeny byly stovky jak profesionálních, tak i amatérských astronomů a vypuštěna celá řada meziplanetárních sond určených k průzkumu královny komet.
Prvním průzkumníkem byla ISEE 3, jejíž životní pouť by nevymyslel snad ani zkušený a uznávaný romanopisec. Sonda, vypuštěná již v roce 1978, zkoumala nejprve z Lagrengeova libračního bodu L1 interakci slunečního větru s magnetosférou Země. Po ukončení svého úkolu byla pořád ve velmi dobrém stavu a bylo rozhodnuto ji nasměrovat ke kometě Giacobini-Zinner. Velmi složitými manévry mezi Zemí a Měsícem byla nakonec navedena na požadovanou dráhu a v září 1985 prolétla ve vzdálenosti 7862 kilometrů od jádra cílové komety. To však bylo pořád málo a sonda se zaměřila i na studium Halleyovy komety, kterou zkoumala ze vzdálenosti 31 milionů kilometrů v březnu 1986. Po skončení výzkumu komet se ISEE 3 nadále využívala k doplnění činnosti sluneční sondy Ulysses a "do výslužby" odešla až v květnu roku 1997.
| Datum startu | 15. prosince 1984 v 9:16:24 UT |
| Nosná raketa | Proton-K/D-1 |
| Kosmodrom | Bajkonur |
| Průlet kolem Venuše | 11. června 1985 ve vzdálenosti 39 000 km |
| Průlet kolem 1P/Halley | 6. března 1986 ve vzdálenosti 8 879 km |
| Ukončení činnosti | 30. ledna 1987 |
| Hmotnost sondy | 3 961 kg |
| Délka | 2,8 m |
| Průměr | 2,4 m (rozpětí solárních panelů 6,7 m) |
| Zdroj: Space 40 a NPO Lavočkin | |
| Datum startu | 21. prosince 1984 v 9:13:52 UT |
| Nosná raketa | Proton-K/D-1 |
| Kosmodrom | Bajkonur |
| Průlet kolem Venuše | 15. června 1985 ve vzdálenosti 24 500 km |
| Průlet kolem 1P/Halley | 9. března 1988 ve vzdálenosti 8 045 km |
| Ukončení činnosti | 24. března 1987 |
| Hmotnost sondy | 3 961 kg |
| Délka | 2,8 m |
| Průměr | 2,4 m (rozpětí solárních panelů 6,7 m) |
| Zdroj: Space 40 a NPO Lavočkin | |
Dalšími sondami byly japonské Sakigake a Suise vypuštěné v roce 1985. Sakigake byla první japonskou meziplanetární sondou a se Suise se lišily pouze ve vědecké výbavě. Kolem jádra Halleyovy komety prolétly ve vzdálenosti 7 milionů, resp. 151 000 kilometrů na začátku března 1986. Další pokračování misí obou sond bohužel zhatily technické problémy a nedostatek hydrazinu pro pohonný systém.
Nejúspěšnějším průzkumníkem se stala evropská meziplanetární sonda Giotto, která prolétla nejblíže k jádru Hallyovy komety a přinesla největší množství informací. Její mise bude námětem následujícího dílu seriálu. Aby byl výčet úplný, nesmíme zapomenout na Spartan 203, který měl být vypuštěn z paluby amerického raketoplánu a přispět k programu International Halley Watch. Bohužel k tomu nikdy nedošlo. Spartan 203 byl zničen při havárii Challengeru 28. ledna 1986, kdy zahynula celá sedmičlenná posádka. Posledními z rodiny sond zkoumajících 1P/Halley jsou identická dvojčata Vega, kterými se budeme dále podrobněji zabývat.
Balónem po Venuši
Obě sondy Vega vycházely ze starších typů sond Veněra a již od počátku byly konstruovány na průzkum Venuše a Halleyovy komety. Bylo potřeba se vypořádat s několika problémy. Zejména šlo o umístění vědecké aparatury na otočnou platformu, aby bylo možno získat co nejvíce informací při těsném přiblížení. Je potřeba si uvědomit, že sondy měly proletět ve vzdálenosti 10 000 kilometrů od jádra komety při vzájemné rychlosti 79 km/s, což je pro představu téměř 100x více než úsťová rychlost náboje vystřeleného z moderního námořního děla. Pro nás je jistě zajímavá skutečnost, že otočnou platformu, odborně označovanou jako automatická stabilizovaná plošina ASP-G, zkonstruovali odborníci z Československa. Není to ale zdaleka jediný přínos k celé misi. Českoslovenští vědci se podíleli i na stavbě analyzátoru plazmových vln a záložního polohovacího snímače pro ASP-G. Mimo nás a Sovětů na projektu Vega spolupracovalo Maďarsko, Bulharsko, Polsko, Německo, Rakousko a velkou měrou Francie.
Start identických sond Vega proběhl z kosmodromu Bajkonur 15. a 21. prosince 1984 pomocí silné rakety Proton-K. Přeletová fáze k Venuši byla stejná jako u sond řady Veněra. Dva dny před příletem se od mateřské části na kolizním kurzu oddělil přistávací modul a sonda poté provedla úhybný manévr. Novinkou ve výzkumu Venuše byla balónová sonda umístěná v horním krytě sestupového modulu. Ve výšce asi 60 kilometrů se oddělila atmosférická sonda se zavěšenou aparaturou a začalo nafukování balónu o průměru 3,4 metru. Úkolem bylo měření teploty, tlaku, rychlosti větru a hustoty mraků Venušiny atmosféry. Každý z balónů pracoval téměř dva dny a urazil vzdálenost 11 000 kilometrů. Mateřské části Vega 1 a Vega 2 pokračovaly po průletu kolem Venuše dále směrem k Halleyově kometě.
Kometa překvapila tmavým jádrem
Úkolem sond bylo zejména změření parametrů jádra (rozměry, tvar a povrchové útvary), sledování dynamiky komy a studium velikosti a rozložení prachových zrn. Jako první kolem jádra Halleyovy komety prolétla 6. března 1986 sonda Vega 1 ve vzdálenosti 8879 kilometrů. Vysílat snímky však začala již o dva dny dříve a ty posloužily k přesnějšímu navedení evropské sondy Giotto. Na prvních obrázcích byly patrné dva světlé body a předpokládalo se tak, že jádro Halleyovy komety je dvojité. Později byla na základě dalších snímků podvojnost jádra vyloučena a jasné oblasti byly identifikovány jako výtrysky (tzv. jety) materiálu z jádra komety. Úplně poprvé tak byla pozorovaná tmavost kometárního jádra, které odráží jen 3 % světla. Teplota povrchu jádra se pohybovala mezi 30 až 130°C, což je více, než se očekávalo. Vega 1 pořídila celkem 700 snímků komety, přičemž poslední byl zaznamenán ze vzdálenosti 13 milionů kilometrů.
Sesterská Vega 2 prolétla nejblíže jádru Halleyovy komety 9. března 1986 ve vzdálenosti 8 045 kilometrů a pořídila téměř 800 snímků. Její měření potvrdila data získaná Vegou 1. Na základě údajů z obou sond byl při dalším zpracování určen největší rozměr jádra na 14 x 9 kilometrů a doba rotace na 53 hodin. Složení jádra se nejvíce podobá materiálu tzv. uhlíkatých chondritů, což je druh meteoritů. Podrobnější informace přinesla sonda Giotto, která se právě zásluhou sondy Vega 1 dostala až na vzdálenost 596 kilometrů od jádra Halleyovy komety.
Nejposlouchanější
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
