Vzdělání není v Číně zadarmo

Oficiálně má každé dítě právo na devítiletou školní docházku zdarma. Toto právo je dokonce zakotveno v zákonech ČLR. Přesto ale i oficiální zdroje přiznávají, že část dětí do školy z finančních důvodů nechodí. Jedná se o děti z chudých oblastí a o děti lidí, kteří pracují na černo ve městech. Důvody jsou podobné - nedostatek finančních prostředků.

Čím dále jsou lidé od hustěji obydlených, úrodných oblastí země s velkými městy, tím chudší bývají. Nejedná se ale o univerzální pravidlo. Vedle chudých oblastí na západě v Tibetu či Sin-ťiangu existují místa ve střední Číně, kde v žijí lidé ve stejném nedostatku. Problém tkví částečně v rozdělování financí. Čím menší oblast, tím méně peněz dostává. Škola pak s bídou zajistí plat pro učitele (kteří se do takových oblastí samozřejmě příliš nehrnou) a na školní pomůcky pak zbyde málo. Řešení, ke kterému se pak škola většinou odhodlá, je požadovat finanční obnosy od rodičů svých žáků. Neříká se tomu školné, ale poplatky na školní potřeby. Jejich výše se liší místo od místa, ale v jednom je na mnoha místech stejná. Pro chudé vesnické rodiny bývá na hranici finanční únosnosti, takže rodiče si mohou dovolit posílat do školy pouze jednoho potomka. Na venkově, kde čínské pravidlo jednoho dítěte na rodinu tak přísně neplatí, tak vyrůstají další generace negramotných, v nejlepším případě pologramotných. Posílat dítě do vzdálené střední školy je přirozeně ještě náročnější, takže mnoho dětí po absolvování základní školy se školní docházkou skončí.

Pokud se rodina šťastným řízením osudu dostala do většího města, stojí před dalšími problémy. Migrace za prací patří k největším problémům dnešní Číny hlavně z toho důvodu, že se od ní odvíjí další a další problémy zasahující do všech sfér života. Lidé žijí v hrozných podmínkách v nejchudších částech měst, kde nedostatečná hygiena zvyšuje nebezpečí onemocnění. Pracují na černo, takže mají nižší plat a zaměstnavatelé jim často neposkytnou ani základní zabezpečení při práci - pokud si pozorně prohlédnete dělníky na stavbách, zjistíte, že nenosí bezpečnostní přilby, a to ani na výškových konstrukcích. A jelikož tu neexistuje sociální zabezpečení, v případě úrazu nemá dělník ani nárok na podporu nebo bolestné.

Vzdělání v Číně|foto: Veronika Danešová

Systém registrace obyvatelstva znepříjemňuje ilegálním pracovníkům i zapsání dětí do školy. Jejich průkaz totožnosti (knížečka dokládající, kde je dotyčná osoba registrována, vlastně jakýsi doklad trvalého bydliště) je zařadí k těm, kdo nemají registraci ve městě. Tito lidé jsou ve všech administrativních procesech znevýhodňováni a při zápisu dětí do školy musejí často platit mnohem víc než místní. Pokud si to nemohou dovolit, jejich děti se toulají po ulicích a snaží se vydělat si pár drobných.

Vláda tuto problematiku přiznává a neustále slibuje zlepšení. To ale bude velice složité. Čína prochází procesem urbanizace, jejíž růst odhadují oficiální místa na 1,4 procenta ročně. To se nezdá být vysoké číslo, dokud si neuvědomíte, že to znamená 20 milionů lidí, kteří se ročně přesunou do měst. Téměř miliardový venkov představuje nevyčerpatelnou studnu, z níž mohou do měst proudit miliony lidí ještě mnoho let. Vzdělávat takovou masu lidí není snadné ani levné.

Přes svůj oficiálně socialistický řád vykazuje Čína mnoho prvků "kapitalistické" společnosti. Systém financování vysokého školství k nim bezpochyby patří. Na druhou stranu tím studenty vede k odpovědnějšímu přístupu ke studiu. Každé ráno je na každém kampusu vidět studenty opakující si látku. Vědí, že rodiče se doma uskromňují, aby jim mohli školu zaplatit, proto se neobyčejně pilně učí.

Vzdělání vysoce oceňuje vlastně celá Asie. Přistěhovalci z asijských zemí sice v první generaci prodávají levné zboží na stáncích, ale jejich děti už mají vysokou školu a často prestižní zaměstnání. Brzy tak nastane doba, kdy budeme chodit k lékaři či právníkovi, jehož čeština bude mnohdy lepší než naše, přestože na dveřích bude mít těžko vyslovitelné jméno.