Výstřely, které otřásly Německem v roce 1968

Na následky atentátu jedenáct let poté předčasně zemřel ve věku 39 let. Výstřely na Dutschkeho vyvolaly pouliční bouře nevídaného rozsahu, které Německo nezažilo od dob Výmarské republiky s výjimkou dělnického povstání ve východním komunistickém Německu v roce 1953. Později Dutschke sám charakterizoval tyto události tak, že pro mnohé mladé lidi krátkodobě vyvolaly mobilizaci, aby pak dlouhodobě působily odstrašujícím dojmem. Na osudný den připadal velikonoční Zelený čtvrtek, kdy do západní části Berlína zavítal z Mnichova 23letý příležitostný dělník Josef Bachman. V příručním zavazadle měl pistoli a noviny s velkými titulky "Zastavte okamžitě Dutschkeho", ovlivněný navíc tehdy vyvěšenými plakáty "Dutschke nepřítel lidu č. 1".Na nádraží Berlín-Zoo nastoupil do taxíku s otázkou, "Víte, kde bydlí Rudi Dutschke?" a taxikář jej zavezl do ústředí Socialistického německého svazu studentstva. Když viděl odtud vycházet člověka s kolem, optal se jej "nejste Rudi" a na odpověď "ano"s výkřikem " ty špinavý komunistický prase" na něho třikrátevystřelil z devítimilimetrového bubínkového revolveru.

První střelou jej zasáhl do tváře a když Dutschke spadl z kola a volal o pomoc, střelil jej do hlavy a do ramene. Atentátník se snažil skrýt ve sklepě nedaleké novostavby, ale byl zde postřelen policií, když též proti ní použil zbraně. Byl pak převezen na stejnou kliniku, kde lékaři bojovali o Dutschkeho život. Podařilo se jim odstranit projektil z jeho mozku, ten však zůstal nezvratně poškozen. Povedlo se sice zachránit mu život, ale až do své předčasné smrti trpěl Dutschke poruchou řeči a čtení, především však těžkými epileptickými záchvaty, kterým podlehl ve vaně na Štědrý večer v roce 1979 v dánském Aarhusu.

Atentát se stal rozbuškou k sudu se střelným prachem v tehdejší době rebelující mládeži proti establishementu. Mládež, která již po měsíce demonstrovala na ulicích proti válce ve Vietnamu, se nechtěla spokojit s obsazováním univerzitních poslucháren. Svoji nenávist nyní soustředila na státní moc a část tisku, především na mocné nakladatelství Axela Springera s požadavkem na jeho vyvlastnění.

Jeho dodávky byly zapalovány a o Velikonocích vypukly pouliční boje. Policie proti demonstrantům vyrukovala s obušky a vodními děly. Značná část obyvatelstva byla vzniklou situací zmatena i zastrašena. Tehdejší spolkový prezident Gustav Heinemann vyzýval k rozumu, ale současně kladl otázku, zda "my starší jsme neztratili kontakt s části mládeže, nebo jsme se pro ně nestali nedůvěryhodní". Atentátník Bachmann při procesu prohlásil, že by se vsadil o to, že 70 procent obyvatelstva si potichu mne ruce, že Dutschkeho postřelil. V březnu 1969 spáchal ve vězení sebevraždu. Dutschke s dlouhými černými vlasy s koženou bundou nebo pruhovaným pulovrem se stal idolem mládeže rebelující svým radikálním vystupováním proti tehdejší velké koalici křesťanských unionistů a sociálních demokratů. Pocházel z východní části Německa. Původně chtěl v NDR studovat sportovní novinářství. Po té co však odmítl sloužit v tzv.Národní lidové armádě, nebylo mu toto studium povoleno.

Přestěhoval se proto do západního Berlína, kde složil maturitu, aby zde mohl studovat a po zřízení Berlínské zdi v roce1961 se již nevrátil ke své rodině, žijící v NDR. Ještě jako student sociologie se zapojil do práce Socialistického německého studentského svazu, který se stal motorem mimoparlamentní opozice. Po atentátu se mu podařilo znovu se zapojit do politického i vědeckého života. Zahájil cestu po Evropě, ale nebyl všude vítán. V roce 1970 zahájil studium na univerzitě v Cambrigde a po vyhoštění z Anglie se stal docentem na dánské univerzitě v Aarhusu. Rok před svou smrtí však již rezignoval, když před tím se snažil být aktivní znovu i ve Spolkové republice. Teroristické akce tzv. Frakce Rudé armády RAF však rozhodně odsuzoval. Jeho životopisec Ulrich Chaussy jej pak charakterizoval jako "křesťansky motivovaného socialistu".

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .