Výročí války na Jom Kippur

Právě na Jom Kippur onoho roku zaútočily armády Egypta a Sýrie na Izrael zároveň ze severu a z jihu. Jejich cílem bylo získat silou území, o která tyto státy přišly v šestidenní válce v roce 1967, tedy sinajský poloostrov a část Golanských výšin. Jako maximální plán Káhira a Damašek plánovaly zcela odstranit stát Izrael a obnovit, jak to tehdy propaganda prezentovala, arabskou čest.

Díky špatnému odhadu izraelské rozvědky a také neobvyklým podmínkám v Izraeli, kdy nevysílají žádné sdělovací prostředky, se během prvních desítek hodin Egypťanům a Syřanům skutečně podařilo proniknout hluboko do Izraelského území. Na přelomu druhého a třetího dne války se situace začala obracet. Během války, která trvala asi tři týdny, se izraelské armádě podařilo obrátit pohyb fronty a dobýt naopak nová území. Na severu to znamenalo získat ještě větší část Golanských výšin na úkor Sýrie, na jihu to představovalo postup z východního až na západní břeh Suezského průplavu, tedy zásah do hospodářství i sebeúcty Egypta.

Sama válka, kromě toho, že znamenala pro obě strany mimořádně velké oběti na životech, tedy vlastně nic nevyřešila. Paradoxně arabské státy, které utrpěly i teritoriální ztráty, dodnes oslavují válku na Jom Kippur jako své velké vítězství. To spočívalo jednak ve faktu, že se podařilo alespoň zpočátku Izraeli uštědřit bolestivé zásahy, a pak také nelze podceňovat sílu propagandy a potřebu diktatur vydávat svá selhání za úspěchy. Výročí války je v Egyptě i v Sýrii dosud oslavováno jako státní svátek, a v obou zemích najdeme památníky a ulice zasvěcené tomuto dni. Například syrský vládní deník Tišrín volá po novém sjednocení Arabů za dosažení společných cílů tak jako před pětatřiceti lety, a egyptský prezident Mubarak zas vzýval ducha vítězného října v boji za hospodářskou prosperitu země.

Kromě obrovské tragédie pro rodiny ve třech zemích se však jednalo o válku s dalekosáhlým významem, a to jak co do momentální vliv na světovou politiku, tak na dlouhodobý vývoj zasaženého regionu.

Souboj dvou mocných arabských zemí s Izraelem byl jedním z důležitých zástupných bojů studené války. Do roku 1972 bylo jen v samotném Egyptě na 20 tisíc sovětských poradců a sovětský bok se podílel na vyzbrojení egyptské armády po jejím zdecimování ze strany Izraelců ve válce v roce 1967. Část těchto nákladů ostatně nesli i českoslovenští občané. Egyptu se například podařilo přesvědčit Sověty ke zvýšeným dodávkám slibem, že v této válce vlastně dojde k otestování sovětských zbraní v konfliktu se státem, který má naopak západní, převážně americkou výzbroj. Sověti tehdy do Egypta poslali své nejmodernější zbraně, včetně Migů 23.

Když se situace ve válce otočila, začal tlačit Leonid Brežněv na Spojené státy, aby zasáhly proti dalšímu izraelskému postupu s tím, že jinak se Moskva zapojí do války na egyptské straně, a došlo i na spekulace o použití jaderné zbraně.

Ta naštěstí použita nebyla, ale došlo na jinou nekonvenční zbraň, a tou bylo ropné embargo. Arabští exportéři ropy rozdělil západní státy na tři kategorie podle toho, jak moc pomáhaly Izraeli. Ty, které byly k Izraeli příliš přátelské, jako například Nizozemsko, byly od dodávek prakticky úplně odříznuty, ty méně přátelské jen částečně. Výsledkem byl první ropný šok, který znamenal obrovský nárůst ceny ropy a první vlnu opatření na úsporu paliva v západní Evropě. A bohužel také příliv peněz do sovětského rozpočtu, který zřejmě prodloužil existenci sovětského režimu a možná také umožnil sovětský vpád do Afghánistánu, jenž v podstatě stojí v pozadí vzniku takových hnutí, jako je Al Kajda.

Válka měla i pozitivní důsledky. Podle historiků však drtivá prohra roku 1973 dlouhodobě znamenala opuštění myšlenky, že se Arabům podaří Izrael vojensky porazit. Egyptský neúspěch ve válce rovněž znamenal pravděpodobně jeden z hlavních důvodů, proč se nakonec prezident Anvar Sadat začal odvracet od sovětského bloku, až se v průběhu 70. let zařadil mezi americké spojence. Jeho touha získat Sinajský poloostrov zpět ho nakonec také vedl ke změně politiky. V roce 1977 začal navazovat kontakty s Izraelci, a o dva roky později v Camp Davidu podepsal známou dohodu s Izraelem. Káhira byla tak nadlouho první arabskou metropolí, která s Izraelem podepsala mír. Sýrie se tehdy k jednání nepřipojila, a Golanské výšiny dosud nedostala zpátky. Právě v těchto měsících se mluví o tom, že by se tato jednání mohla znovu obnovit.

Také pro Izraelce znamenala válka studenou sprchu, a jistě podnítila ochotu se s Egyptem, tedy nejsilnějším arabským státem, nějak dohodnout. Špatná připravenost na válku znamenala konec kariéry a slávy pro lidi, kteří byli do té doby považováni za hrdiny, zejména šlo o premiérku Goldu Meirovou a Moše Dajana. Během pár let vedla také k úplné výměně izraelské politické elity, a nástupu do té doby ostrakizované pravice pod vedením Menachema Begina, nacionalisty, který nakonec uzavřel mír s Egypťany a vzdal se ve prospěch míru Sinajského poloostrova.

Zatímco tedy v poražených arabských státech se válka na jom kipur slaví jako historický úspěch, ve vítězném Izraeli je to den smutku a vystřízlivění. Více než 2600 mrtvých během tří týdnů znamenalo při přepočtu na počet obyvatel třikrát větší ztráty, než měly USA za deset let války ve Vietnamu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .