Výročí narození Edvarda Beneše

Návrh o uzákonění zásluh prezidenta Beneše, podle vzoru zákona o zásluhách Tomáše Garrigua Masaryka, je však počin problematický, a to už nechci zdůrazňovat skutečnost, že se na něm podílí i komunistická zákonodárkyně. Nechtě se tak vnucuje myšlenka, zda to nemá být druh protiváhy k tak zvaným Benešovým dekretům.

Osud druhého československého prezidenta, bezpochyby tragický, je totiž kontroverzní. Jeho světlé stránky patří prvému odboji, zásluhám o vytvoření státu, jakož i budování jeho mezinárodní prestiže ve dvacátých a třicátých letech. Na jeho postoje v době mnichovské krize existují však již velmi rozdílné názory. Jisté je jedno: mnichovská kapitulace měla za následek hluboký úpadek všeobecné morálky a oživení těch

Zcela zásadní a devastující vliv mělo mnichovské trauma na samého prezidenta, který navíc celé rozhodování v září osmatřicátého roku nakládal na svá bedra a proto se stalo i takzvané odčinění Mnichova v letech následujících jeho bytostným politickým programem.

Přesvědčen o své státnické prozíravosti nedohlédl na logické důsledky Mnichova a jeho odsouzení Háchy při Háchově kapitulaci v Berlíně v noci čtrnáctého března devětatřicátého roku, se nám zdá dnes velmi nespravedlivé a nehistorické. Beneš si totiž naprosto nepřipustil myšlenku, že by Háchova kapitulace byla jen pokračování kapitulace jeho, Benešovy, kdy sám stál v čele odhodlané a dobře vyzbrojené armády, na rozdíl od Háchy, prezidenta okleštěné republiky, bez jakékoliv možnosti vojenské obrany.

Připomeňme si toto Benešovo stanovisko. Cituji z jeho Pamětí: Doktor Emil Hácha a doktor Chvalkovský v březnu 1939 obětovali ve své trestuhodné politické malodušnosti a nevzdělanosti, mezinárodně i vnitřně, stát, nemajíce k tomu ani práva ani žádné legitimace a pověření. Konec citátu.

Mnichovské trauma prezidenta, snaha o odčinění Mnichova, nadále určoval jeho politické kroky. Ty se projevovaly zejména vstřícným postojem k Sovětskému svazu, neboť Sovětský svaz, i když jeho spojenecká loajalita za mnichovské krize byla více formální než skutečná, přesto nepatřil k těm, kteří zachovali k republice tehdy, vysloveně nepřátelsky. A nejvíce škodlivou se ukázala prezidentova vize, že Stalinův Sovětský svaz se postupně zdemokratizuje a bude důstojným garantem nově nabyté československé svobody. Tuto jeho naivní víru je mu možno klást nejvíce za vinu.

Neodradil jej ani, takřka dva roky trvající sovětsko-německý pakt, ani autoritativní sovětský zákaz československo-polské užší spolupráce, ani Stalinův vztah k Polsku. Když jel podepsat do Moskvy v prosinci třiačtyřicátého roku novou československo-sovětskou smlouvu, byl přesvědčen, že je přijímán nejen mocnými, ale i věrnými přáteli. Svěřil se jim dokonce, odvolávám se na knihu Tomana Broda, osudný omyl Edvarda Beneše, s delikátními vnitřními problémy Československa. Těmi bylo například chování některých separatistických Slováků a tak své přátele požádal, zda by jako oni nemohli na prezidentovi chtít jejich potrestání. Aby sám nevypadal jako nepřítel Slováků, k nimž nenalezl nikdy státotvorný vztah. Sovětské požehnání usnadnilo i vyhnání Němců.

Stalin nainstaloval potom bez potíží v Polsku komunistickou vládu, třetinu polského území na východě vyměnil za Slezsko, Pomořany a část východního Pruska. Zhruba třetina německého území, Německá demokratická republika, zůstala pod sovětskou kontrolou. Protikomunistické Maďarsko se stalo součástí východního bloku. To vše se souhlasem západních spojenců. Osud naší Podkarpatské Rusi se pak musel zdát opravdu jen okrajový. Tím chci říct jediné. Uspořádání Střední a Východní Evropy se dálo pod nátlakem Sovětů. Vytýkat proto prezidentovi Benešovi ustupování Sovětům, není na místě. Špatnou vizitkou jeho diplomatické zkušenosti byla však jeho zmínění víra v jejich poctivé úmysly.

To z něho ale nesnímá odpovědnost za přijetí demise nekomunistických ministrů v roce 48, po jeho katastroficky váhavém jednání v oněch pěti kritických dnech, kdy se neodvážil ani abdikovat. A co hůře. Máme-li věřit historikovi Karlu Kaplanovi a jeho knize Poslední rok prezidenta, domníval se prezident dokonce, že zachraňuje jednotu národa a naprosto podcenil důsledky začátku komunistické totality. Soud historie bývá neúprosný a někomu, kdo prohrál, i když se tak stalo za situace, v níž by na jeho místě obstál těžko někdo jiný, nepřipisuje ani uznání ani zásluhy.