Výročí genocidy ve Rwandě

7. duben 2004

Člověk se zdráhá uvěřit, že se taková tragédie vůbec mohla vůbec odehrát. A přece je to pravda a není to tak dávno. Nevelký africký stát Rwanda se na jaře roku 1994 na několik měsíců proměnil v opravdové peklo. Jiskrou, která konflikt rozpoutala, se stala smrt prezidentů Rwandy a Burundi. Oba státníci i jejich doprovod zahynuli v troskách letadla, které zasáhly dvě rakety. Stalo se to 6. dubna 1994. Dodnes se s určitostí neví, kdo byli pachatelé útoku.

Radikální část většinového kmene Hutu, ke kterému tehdejší rwandský prezident patřil, ale viníky identifikovala okamžitě. V jejich očích jimi byli příslušníci menšinového kmene Tutsiů. Nevraživost mezi oběma etniky, nashromážděná už z dob belgické koloniální vlády, se transformovala v genocidu, jakou svět nezažil od dob holocaustu. Krvavé šílenství si vyžádalo až 800 tisíc mrtvých, v drtivé většině z řad Tutsiů.

To vše před očima civilizovaného světa poslední dekády 20. století. Před očima OSN, jejíž nynější generální tajemník Kofi Annan tehdy v rámci světové organizace odpovídal za mírové operace v světě. Odpovídal i za mírové sbory, které ve Rwandě před začátkem genocidy dohlížely na dodržování mírové dohody. Byla to ale Rada bezpečnosti OSN, kdo po vypuknutí násilností rozhodl o snížení počtu modrých přileb ve Rwandě na pouhých několik stovek.

Svět si tak dnes připomíná nejen obrovskou tragédii, ale také obrovské selhání. Genocida ve Rwandě jasně ukázala, v jaký problém může přerůst etnické pnutí v zemi, která - měřeno hospodářskými nebo strategickými kritérii - nepatří mezi významné státní útvary ani v regionálním, natož celosvětovém měřítku. Rwanda prostě tehdy světu nestála za to. Nestála mu za to, aby s předstihem reagoval na varovné signály blížící se katastrofy.

Bezmocnost tváří v tvář etnickému konfliktu, který se rozpoutal po sestřelení letounu s prezidenty na palubě, byla už jen výsledkem předchozích selhání násobených neochotou riskovat ztráty ve vlastních řadách. List Financial Times v jednom ze svých dnešních komentářů připomíná vyjádření někdejšího šéfa mírových sborů ve Rwandě. Ten tehdejší rozhodování OSN i klíčových států světa popsal třemi slovy: "Rwanďané se nepočítají."

Dojem, jakoby Rwanda navzdory prožitým hrůzám stále zůstávala na okraji zájmu, zdůraznila i dnešní smuteční slavnost na stadionu ve rwandské metropoli Kigali. Mezi zhruba desítkou zahraničních delegací byla ze západních zemí zastoupena na úrovni premiéra pouze Belgie. Další země a organizace, těžce kritizované za nečinnost před deseti lety - jmenovitě OSN, Spojené státy, Francii a Británii - vyslaly delegace na nižší úrovni. Generální tajemník OSN Kofi Annan se k výročí rwandské genocidy vyjádřil v rámci probíhajícího zasedání Komise OSN pro lidská práva v Ženevě. "Všichni si musíme přiznat odpovědnost za to, že jsme neudělali dost, abychom genocidě předešli nebo ji zastavili," prohlásil Annan. Zároveň vyjádřil obavy nad situací v súdánském Dárfúru. Tento region o rozloze Iráku na západě Súdanu, obývaný zhruba 7 miliony lidí, se v poslední době stal dějištěm rabování a vražd.

Mezinárodní organizace a pozorovatelé OSN začínají v souvislosti s Dárfúrem hovořit o etnických čistkách, kterých se na černošském obyvatelstvu s požehnáním centrální vlády v Chartúmu dopouštějí arabské milice. Odhaduje se, že při násilnostech už přišly o život tisíce lidí a 800 tisíc jich bylo nuceno opustit své domovy. Nezbývá než si přát, aby volání šéfa světové organizace po "okamžité a rozhodné akci" pomohlo zastavit tragédii, která by mohla přerůst do rwandských rozměrů.

autor: Bohumil Šrajer

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.