Výročí atentátu na Zorana Djindjiče

Procitá, když pochopí, že tu probíhají tuhé boje mezi Srby a Chorvaty. Ocitá se ve městě Vukovar, dnes symbolu počátků občanské války v bývalé Jugoslávii. To je začátek filmu Harissonovy květy z poloviny 90 tých let minulého století.

Z Vukovaru přijde do Spojených států jeho rodině šokující zpráva, že byl zasypán troskami domu, který se během bojů zřítil. Prostřednictvím filmu se pak dostáváme do dob, kdy si svět začal uvědomovat, kde vlastně Jugoslávie leží a že obyvatelé nejsou Jugoslávci, ale různé národy, které tam žijí. Zahraniční novináři, zvlášť ti ze západních zemí se snaží naučit vyslovovat jména srbských a chorvatských měst. Jako Záhřeb, Vukovar, nebo Ovčara.

Právě jméno této zemědělské usedlosti se stalo symbolem začínající genocidy. Srbské polovojenské jednotky tam až po pádu Vukovaru zmasakrovaly dvě stovky chorvatských civilistů, mezi kterými nechyběli ani lékaři z tamní nemocnice. Ti byli pak za živa v uvozovkách "operováni" srbskými dobyvateli města.

Na tuto strašlivou událost si v posledních dnech vzpomněli jak v Srbsku, tak Chorvatsku. V Bělehradě byl obnoven soud s osobami, které se masakru na Ovčarě na sklonku roku 1991 podíleli.

Něco takového bylo do konce 90 tých let nepředstavitelné. Průběh chorvatsko srbské války byl a svým způsobem stále je vykládán, tak, jak se to očekává v popisu historických událostí obou národů. Tedy z pohledu Chorvatů jako součást Vlastenecká války a z pohledu Srbů, obrany zájmů a bezpečnosti krajanů, kteří se rozpadem Jugoslávie ocitli ze na území Chorvatska.

Není pravděpodobné, že by soud s příslušníky polovojenských jednotek byl rychle ukončen. Navzdory tomu, že se média domnívají, že tomu bude nejpozději v květnu. Téma je stále velmi citlivé a odsouzení osob, podezřelých z válečných zločinů bude ještě dlouho palčivým tématem.

Srbsko si ale včera připomnělo jiný zločin, i když s válkou souvisí jen zprostředkovaně. Před 4 lety byl totiž před budovou vlády zavražděn premiér Zoran Džindžič. Ten byl považován za prvního post miloševičovského reformátora, který stanul v čele srbské vlády. Ačkoli i on se například často nechával filmovat jako účastník sjezdů nacionalistických srbských stran v Bosně, z pohledu Západu byl tím nejpřijatelnějším. Právě on se odhodlal nechat zatknout a nakonec vydat do Haagu exprezidenta Miloševiče, navzdory odporu, který takový krok vyvolával u většiny politiků srbsko-černohorské Jugoslávie. Právě zmíněné rozhodnutí, kterému navíc předcházel pokus o pacifikaci zločineckého klanu někdejších příslušníků policie, se mu stalo osudným. Zemřel následkem útoku ostřelovače, také někdejšího policisty, kterému se podařilo ukrýt v budově, jen několik stovek metrů vzdálené od předsednictva vlády.

Djindjič je dnes až na výjimky považován za osobnost novodobého Srbska. I když odpůrci současné vlády tvrdí, že Zoran Djindjič přecenil své síly a atentát na svou osobu si v uvozovkách "zavinil sám."

4 roky po vraždě Zorana Djindjiče pokračuje v zemi diskuze, nakolik smrt předsedy vlády ovlivnila reformní proces v Srbsku. Panuje názor, že se postupně, navzdory milionové nezaměstnanosti daří, pochopitelně v porovnání s válečným obdobím, stabilizovat hospodářství. Co se týče kriminálních činů a nezávislosti soudnictví, panuje u části společnosti strach, že mafie, které stály v posledním desetiletí za několika stovkami atentátů na různých úrovních, mají stále takovou moc, že není radno si s nimi zahrávat. Platí to zprostředkovaně i o zmíněném vydání Miloševiče. V době uvěznění srbskými úřady už byl odstaven od moci. A jeho někdejší stoupenci koneckonců zosnovali i atentát na Djindjiče.

O citlivosti trestání válečných zločinů, které nejsou podstatnou částí srbské společnosti skutečně považovány za zločiny, svědčí i neschopnost vydat generála Mladiče, ačkoli to komplikuje integrační vztahy země s Evropskou inií..

Podobné je i to s masakrem na farmě v Ovčarě. I když i tady byly obviněné osoby, které nepříslušely k regulérní jugoslávské armádě, ale patřily k lůze, která v době rozkladu státu obdržela zbraně a v rámci takzvaných vítězných eufórií s pocitem budoucí beztrestnosti, se dopouštěly ukrutností.

A to je nezpochybnitelný fakt a vina tehdejších úřadů spočívá v tom, že takovýmto scénám nedokázaly zabránit. Na závěr ještě jednou ke zmíněnému filmu Harissonovy květy. Hlavní hrdina se následkem pekla, které prožije jako pozorovatel zvenčí zblázní a trvá mu řadu měsíců než se alespoň částečně vrátí do reality. A i poté už nikdy nefotí nic jiného, než květiny ve svém skleníku. S tím, co viděl ve Vukovaru se nesetkal nikdy předtím v žádném válečném konfliktu, kde pracoval jako novinář. A na tom nemění nic ani to, že se jednu dobu snažili v zahraničí tvrdit, že masakry civilního obyvatelstva jsou na balkánském poloostrově tradiční. Připustit byť slovem něco takového, je stejně hrozné jako mediální hašteření o tom, která strana byla během války nejkrvelačnější.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .