Výchova politiků v Čechách

Podle něj stačí, že auto bylo koupeno přes autobazar, a tím je všechno v pořádku. Jenže, je-li cena takového auta o třetinu až polovinu nižší než by zřejmě měla být, jak na to upozorňuje třeba v Mladé frontě Dnes David Havlíček z AB Auto Brno, média se o to musí zajímat, protože vzniká oprávněné podezření z korupce a jedna z hlavních funkcí médií, kromě šíření informací a zábavy, je kontrola mocných a mocenských institucí. Tváří-li se přesto pan premiér tak nechápavě a stále se ptá, proč vás to auto tak zajímá, je za tím cítit mnohem hlubší problém, a sice že se nejspíš pohybuje v prostředí, kde platí úplně jiná pravidla, než ta, která platí pro normální občany. Vypadá to pak tak, že mezi politiky pořizovat si auto za třetinovou či poloviční cenu je normální. Tento signál, který o politické elitě pan premiér vysílá, je pro vnímání a posuzování politiků a politiky v Čechách daleko nebezpečnější, než samotný nákup luxusní ojetiny terénního auta značky Volvo XC 90.

Stejně nepřesvědčivý je i zvolený moment, který pan premiér pro útoky na novináře zvolil: Na redaktory začal totiž útočit v okamžiku, kdy se média začala zajímat o něj a aktivity v jeho okolí, a proto jeho začasté pravdivá kritika úrovně veškerých českých médií, která se přiblížila bulváru a proměnila se v popmédia, je nevěrohodná. Nejde mu o to, aby se zvýšila úroveň zpravodajství a publicistiky, ale spíše o to, aby jeho obraz ve veřejném prostoru byl co nejpřijatelnější. Úroveň médií jako takových panu premiérovi zřejmě slouží jen jako zástěrka, a proto je jeho lamentování nad médii nepřesvědčivé. Každého musí nutně napadnout, že motivy, kvůli kterým tak činí, jsou spíše osobní.

Kdyby měl pan premiér o média skutečný zájem a stál o řádnou nezávislou žurnalistiku, která pracuje s analýzou a kontextem, snažil by se vytvořit pro žurnalistiku s vysokými profesními standardy nejoptimálnější podmínky alespoň ve veřejnoprávních médiích, na která má politický provoz přímý vliv a pomohl by vytvořit z České televize a Českého rozhlasu silné a nezávislé mediální instituce. Kdyby tato média totiž řádně mohla fungovat od první půlky devadesátých let, ušetřil by nejspíš stát miliardy a paní Talmanová by si nikdy nemohla koupit výhodně auto, protože by počítala s tím, že média na to brzy přijdou a jako místopředsedkyně Sněmovny bude mít ostudu, zvláště když je partnerkou premiéra. V politice by totiž již dávno platila pravidla, která by nás činila kompatibilnější se starou Evropou a řádným poolitikům by se ulevilo.

Celkově ale tento konflikt ukazuje na ještě jeden starý český nedostatek: Hledat viníka mimo sebe, v tom jsme byli vždycky mistři, viz třeba prezident Edvard Beneš, který většinu času v druhém exilu strávil tím, že vnitřní české selhání za Mnichov proměnil tím, že léta vystupoval po světě jako živá výčitka selhání Západu, až lidé jeho lamentaci uvěřili a zapomněli na to, že my jsme nebojovvali a Slováci byli na straně Hitlera, jak to třeba nyní dokazuje práce Milana Haunera, který připravil k vydání poprvé úplné paměti prezidenta Beneše. Kdyby prezident Beneš netrpěl tak silně komplexem mnichovské zrady, mohl by se víc zajímat o reálnější uspořádání po válce a postavení Československa by mohlo být zřejmě jiné. Poučení z tohoto modelu chování platí jistě dodnes.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .