Všudypřítomné senzory o nás sbírají víc dat, než tušíme

Webkamera (ilustrační foto)

„Náš svět je plný vzájemně propojených senzorů. Ty se nachází v mýtných branách nad dálnicí, v detektorech určených pro prevenci loupeží nad vstupem do obchodního domu, v topných tělesech, ve dveřních zámcích i na toaletě.

A dokonce tyto senzory nosíme s sebou: v mobilním telefonu, na etiketě svého oděvu, na zákaznické kartě v peněžence. Data, která senzory obsahují, jsou přitom navýsost cenná,“ uvádí na svých internetových stránkách německá veřejnoprávní televize ARD.

Přes tři miliardy dolarů. Tolik zaplatil začátkem tohoto roku Google za převzetí firmy Nest Labs. Tento podnik s necelými třemi stovkami zaměstnanců vyrábí termostaty a požární hlásiče. V nenápadných zařízeních se však nacházejí propojené senzory, které umožňují pohled do našich bytů. Požární hlásič ví, kdy kouříme nebo kdy se nám spálí mléko. Termostat zase vidí, kdy přicházíme domů či kdy jedeme na dovolenou.

To ale nejsou jediné příklady situací, kdy jsme sledováni. Naše chování je monitorováno také ve chvíli, kdy surfujeme po internetu, udržujeme přes Facebook kontakt s přáteli po celém světě, nebo se bavíme sledováním videí na Youtube.

Neustále vytváříme proud dat, který o nás sděluje téměř vše a někdy dokonce víc, než o sobě víme my sami: chytrý telefon si zapamatuje, kde se pohybujeme. Firma Amazon zná naši sbírku hudby a Google zase naše zájmy. Naše virtuální druhé já ví, kdo jsme, co máme rádi, co děláme a s kým. A na rozdíl od nás samých tyto informace nikdy nezapomene.

Nejsou to ale jen firmy Google a Facebook. Také třeba IBM se podílí na velkých monitorovacích projektech – v současnosti třeba sbírá data v centru irského Dublinu. Vedení města dalo firmě k dispozici 200 sledovacích kamer, informace o pohybu stovek autobusů a data z tisíců senzorů na městských křižovatkách. Celkem se jedná o zhruba 20.000 údajů za minutu. IBM ukládá všechny informace do tak zvaného inteligentního skladiště pro „Smart Cities“, program pro inteligentní management města.

Mobilní telefon

Zatímco jsou tato data analyzována, vyhledává program na internetu názory občanů na správu města. IBM využívá videodat, dat ze sledovacích kamer, dat ze senzorů, dat ze sociálních sítí – a všechny tyto údaje vyhodnocuje. Program nepotřebuje lidi, aby zjistil, co si lidé myslí. Takové informace umí získat i šikovně naprogramované algoritmy.

Když například senzor v řece zaznamená zvýšenou koncentraci chemikálií, přepne se systém okamžitě do stavu pohotovosti, vyhodnocuje další senzory a porovnává jednotlivé údaje. Za pomocí podobného programu se třeba v Abidžanu, metropoli Pobřeží slonoviny, snaží zvládnout každodenní chaos, který v dopravní špičce způsobují stovky vzájemně si konkurujících dopravních společností.

Mnohé technologické produkty firmy Microsoft jsou dnes vybaveny kamerou zaměřenou na uživatele. Výrobce se tak snaží zjistit co nejvíce o spotřebitelích, tedy i to, co nevědomky prozrazují jejich obličeje a gesta. Tyto informace se kombinují s informacemi o tom, na co uživatel klikne vzápětí po zprovoznění nového produktu. Výsledek je potom možno porovnat s předešlými daty o uživateli nebo je porovnat s daty jiných uživatelů.

To všechno nám může připadat děsivé. Firmy však tvrdí, že spotřebitelům tato monitorování a sběr informací přináší výhody. Mohou být třeba upozorněni na výrobky, o kterých by se možná jinak nedozvěděli. Navíc mohou data sloužit třeba k lékařským účelům. Lidé si tam mohou například pravidelně měřit krevní tlak a data mohou být centrálně uložena a porovnávána.

Svět je dnes plný senzorů, konstatuje německá televize ARD. Senzory najdeme pod hladinou moře, ve městech, chlívech, autech či letadlech. Pod názvem „smart dust“, tedy „chytrý prach“ jsou testovány mikrosenzory, které se uchytí na oblečení a nejrůznějších zařízeních podobně jako prach.

Mobilní telefon

Takto posbíraná data přitom neproudí jen do center výpočetní techniky, ale mohou spolu vzájemně komunikovat. Čip ve vlněném svetru může například automaticky zablokovat pračku, když se svetr dostane mezi prádlo určené na vyvářku. A čip na křižovatce zase může zastavit auto, které se chystá jet na červenou.

Otázkou samozřejmě je, jestli chceme, aby docházelo k tak masivnímu sběru dat o nás samých. Na to ale nemůže odpovědět žádný inženýr. Nejde o technickou, ale o politickou otázku. Senzory, kabely, kterými proudí data, i střediska s výpočetní technikou – to všechno musí fungovat v nějakém právním rámci.

Podle německé televize je proto nutné upravit zákony tak, aby docházelo ke sběru co nejméně dat o nás samotných a aby ta data, která již jsou shromažďována, byla zabezpečena nejlépe, jak to jde.

Zpracováno ze zahraničního tisku.