Vrtěti Grossem

Jenomže, jakkoli by se mohlo zdát, že jí způsobilo nejapné a nevěrohodné vyjadřování předsedy vlády ohledně majetku a rodinného podnikání, skrz tuto jeho aféru se jen do popředí zájmu dostalo cosi, co tu už dávno funguje. Novináři na to již dlouho upozorňují, obliba politiky klesá také díky tomuto jevu a současný stav věcí je jen důsledkem dlouhodobých nešvarů politické scény. Jde o to, že politici a jejich blízcí mohou, vzhledem k tomu, že dodnes není zaveden příslušný zákon, vesele podnikat.

Kdyby jen vesele podnikali, tak by to možná ještě nějakou dobu mohlo procházet. Jenže oni podnikají především skrz své funkce, čili zneužívají svou službu vlasti ve vlastní prospěch. Je to prostě hodně nemorální, ale na to se ohledy v téhle zemi neberou.

Zákon o střetu zájmů si nyní sice jako horký brambor přehazují mezi sebou všechny složky zákonodárného procesu, ale je to samozřejmě tak nejméně deset let poté, co k přijetí tohoto zákona mělo dojít.

Jakousi doplňkovou součástí absence zákona o střetu zájmu je samozřejmě i bezbřehá doživotní imunita poslanců, jakož i absence sankcí proti politikům, kteří se ve špičkových funkcích vyhýbají přiznání svých vedlejších příjmů. Malá sociologická vsuvka: podle jedné ze zjednodušených formulek, které odlišují tzv. "tradiční" společnost od společnosti "moderní" existuje schéma, podle kterého v tradiční společnosti fungovaly osobní kontakty mocných a vytvářely tak ve vládnoucí vrstvě vztah: "moc (z ní plynoucí) - větší majetek ( a z něho plynoucí) - větší moc"; zatímco v moderní společnosti by mělo být soukromé a veřejné jednoznačně odděleno, a vztahová formulka pak zní: "majetek (z něho plynoucí) - moc (a z ní vyplývající) - větší majetek". V české verzi nám tu po revoluci vznikla jakási motanice, v níž se ony shora nastíněné formulky splétají. Do politiky tu byli vlastně vsazeni (až na pár výjimek) lidé nemajetní, kteří skrz politickou moc nabyli majetku, jím zaštítěni se dobrali ještě větší moci, z níž mají ještě větší majetek... Jinými slovy: vynalezli jsme tedy - po "socialismu s lidskou tváří", demoralizujícího bolševického teroru schovávaného pod pojem "normalizace", po novodobější (volně dle Karla Kryla) "demokratůře", zatím nejnovější příspěvek k matení časů, lidí a pojmů: totiž "demokratický feudalismus..." Je tedy úplně jedno, jak současná krize vládnoucí koalice dopadne. Je jedno, kdo koho kam vyhodí, kdo dá demisi, kdo půjde z vlády a kdo do vlády. Jde o to, že - jak s oblibou říkají sami politici - jsou zde úplně špatně nastaveny ony pověstné "mantinely" v nichž se odehrávají politické hrátky. Jsou totiž nastaveny výhodně pro politiky a nevýhodně pro jejich zaměstnavatele - lidi této země.

Ve špičkové domácí politice a za neprůhledných okolností bohatne, snad to příliš nepřeženu, téměř každý. A to nikoli díky příjmům z politické práce v politických funkcích, ale ze zřetelného zneužívání vlastního postavení k bohatnutí jaksi "ve vedlejším poměru". Slušný "vedlejšák"...
V normálních společnostech se člověk buď věnuje politice zcela profesionálně, bez vedlejšího podnikání, nebo do ní vstoupí jako zámožný, vážený a věrohodný občan, který se na dobu svého politikování zřekne všech vedlejších podnikatelských aktivit, aby se k nim případně po vystoupení z politického kolotoče opět věnoval.

Jinými slovy: až z domácí politiky odejdou všichni, kdo si z ní udělali výhodné a lukrativní zaměstnání pro sebe a své blízké, pak by se pomalu mohlo začít hovořit o tom, že v téhle zemi končí vleklá politická krize, jíž je "vrtění Grossem" jen chvilkovou epizodou.

Jenomže, ono to bude spíše jako v té Werichově pohádce, kde chytrák slíbí předat ďáblu svou duši v okamžiku, kdy "opadá listí z dubu".
Kdyby to náhodou někdo neznal, tak pointa je prostá: Nikdy neopadá... V době, kdy začínají růst nové lístky, ty staré a seschlé tam ještě drží. A sakra: Jestli tohle také není nějaký příhodný opis naší politické současnosti...