Vrah tureckého novináře hrdinou?

Nedávná vražda novináře Hranta Dinka je toho zajímavým příkladem. Když vezmeme události od konce, pak musíme konstatovat, že právě nyní zažívají Turci tak trochu překvapení. 17-letý vrah Ogun Samast se totiž objevil na velice pozoruhodném videozáznamu. Pózuje na něm s policií před tureckou zástavou. Je to skandál par excellence, protože nezletilý zločinec je za mřížemi - ale jak se zdá - ti, kdo ho hlídají, se k němu chovají jako k hrdinovi.

Video vyvolalo v politických a vojenských kruzích pochopitelné zděšení. Pověst země půlměsíce je vraždou novináře už tak vážně pošramocena - a teď ještě tohle! Začalo tedy vyšetřování, jež pravděpodobně skončí přiměřenými tresty pro policisty, kteří nepokrytě vyjádřili svoje sympatie. Jenomže ti možná jenom rozmnoží řady pochybných hrdinů.

Podívejme se na celý příběh podrobněji. Hrant Dink byl turecký Armén - a současně novinář, který věřil ve smíření mezi oběma komunitami.To ho vedlo k psaní otevřených článků o genocidě Arménů během 1.světové války. Turci jich tehdy docela systematicky vyvraždili zhruba jeden a půl miliónu, dodnes je ale celá záležitost naprostým tabu. Mluvit o ní znamená provinit se proti notoricky známému paragrafu 301 o "urážce turectví".

Hrant Dink se samozřejmě dostal do křížku s tímto paragrafem, byl souzen a odsouzen. Co je ale daleko horší, vláda (přímo i nepřímo) vytváří kolem genocidy Arménů velice nezdravou atmosféru, které podléhají hlavně radikálně zaměření nacionalisté. K nim patřil i vrah Hranta Dinka. Bylo tedy jenom logické, že svůj hrůzný čin interpretoval jako trest za urážku Turků.

Jenomže Hrant Dink byl taky Turek - i když arménského původu. A tento koncept zemi půlměsíce přece jenom ještě chybí. Jinými slovy, není Turek jako Turek - a vyvraždění Arméni, ačkoliv byli občany rozpadající se Osmanské říše, patřili prostě do jiné kategorie. Vedení země, tím že celou záležitost tabuizuje, drží jenom o chvíli déle pod pokličkou tlaky, jež dříve nebo později stejně vychrlí spoustu nahromaděné páry.

Po vraždě Hranta Dinka začalo okamžité vyšetřování a dopadení pachatele. Ankara mohla říci (a také to řekla), že takové věci se naneštěstí stávají i v lepších rodinách. Ona tedy postupuje podle práva a zločin potrestá. Teď se ale dějí věci, jež tak trochu překonávají "lepší rodiny". Pózování vraha a policisty před zástavou je přece symbolický čin, jehož významu rozumí snad každý.

Pohřeb Hranta Dinka byl masovou demonstrací proti nesnášenlivosti. Ulicemi Instambulu pochodovalo 100 000 lidí, mnozí měli transparenty, hlásající: "všichni jsme Hrant Dink" nebo dokonce "všichni jsme Arméni". Objevily se tam ale i jiné nápisy, například ty, jež tvrdily, že skutečným vrahem Hranta Dinka je "paragraf 301". Událost vypadala velkolepě, musíme si ale uvědomit, že se odehrávala v evropském Istambulu. Mimochodem, právě tam žije dnes většina Arménů, kteří při genocidě unikli smrti.

Pohřeb Hranta Dinka byl tedy jenom částečným obrazem skutečného Turecka. Incident s videem, jež činí z vraha hrdinu, doplňuje celkový obraz. Takže, jaké je dnešní Turecko? Není jednoduché se v tom vyznat. Někdy se totiž zdá, jako by byla dvě Turecka - jedno evropské a druhé hluboce asijské. Ankara se přitom uchází o členství v Evropské unii. Kdyby se dalo přijmout pouze ono "evropské Turecko", byla by situace jednoduchá.

Evropa přijala jedinou možnou strategii, jež spočívá v neustálíém tlaku na potřebné změny. Nynější tlak směřuje například ke zrušení vražedného paragrafu 301. I potom budou mít Turci ale před sebou ještě dlouhou cestu. A někde na té cestě bude přiznání genocidy Arménů. Dnes je de facto trestné o ní mluvit. V Německu je naopak trestné popírat holocaust. Až se tedy Turecko propracuje k podobnému stavu, pak bude nepochybně zralé pro vstup do Evropské unie.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .