Volební systém: většinový nebo poměrný?
Je to už určitý evergreen: pravidelně se ozývají hlasy, že by bylo dobré zavést v České republice většinový volební systém. Ve jménu stability, ve jménu silných vlád - tak zní hlavní argument jeho zastánců. Děje se to i dnes. Zároveň se objevují spekulace, že dvě největší strany se už na změně volebního systému směrem k většinovému dohodly.
Vlády, vytvořené jen na základě minimální většiny hlasů v poslanecké sněmovny, jsou u nás častým jevem. Potácí se od krize ke krizi a kdykoli mohou padnout. Zavedení majoritního volebního systému se proto zdá být jednoduchým řešením. Vládnutí se rázem stane mnohem efektivnější. Žádné slabé vlády závislé na přeběhlících. Žádné malé strany s vysokým vyděračským potenciálem. U vlády se budou střídat dvě velké strany a vše bude jasné a přehledné. Většinový systém se zdá být tou správnou volbou. Ano, většinový volební systém sice určitým způsobem zajišťuje efektivní vlády - ten poměrný však přináší něco přinejmenším stejně důležitého - zastoupení různých názorových a ideových proudů tak, jak se vyskytují ve společnosti. Volba mezi většinovým a poměrným volebním systémem je bohužel vždy na úkor efektivnosti nebo reprezentativnosti výsledné vlády. Náš poměrný volební systém omezený pětiprocentní klauzulí jde střední cestou. Snaží se spojit výhody poměrného i většinového systému. Zohledňuje názory ve společnosti a zároveň brání tomu, aby v poslanecké sněmovně zasedlo třeba 30 různých stran, které se nikdy na ničem neshodnou. Zvláště v našich poměrech má takový volební systém své opodstatnění. Stačí sledovat různé kauzy, které dokládají propojenost politiky a byznysu. S lobbisty i byznysmeny se scházejí představitelé obou velkých stran. Na schválení přílepku, kterým se ČEZu přikleplo 68 miliard z emisních povolenek, se také podílela jak ODS tak ČSSD. Podobně se obě strany shodnou například i v přístupu k doživotní a přestupkové imunitě poslanců a senátorů, se kterou sice nesouhlasí, ale zároveň ji odmítají zrušit. O to větší má smysl, že nás poměrný systém s pětiprocentní klauzulí dává šanci i malým stranám, které mohou na to vše upozorňovat a zároveň být určitou alternativou. Majoritní systém by malé strany zlikvidoval. Výsledkem by mohla být taková věčná opoziční smlouva. Obě velké strany by se pěkně střídaly u moci. Nepřekážely by si. Každá by měla své "kšefty" a na tom základním by se shodly: zajistit, aby se v nich nikdo nešťoural. Cesta k novým náhubkovým zákonům by byla otevřená. To neznamená, že většinový systém je za každých okolností něčím špatným. Pokud ho však chceme zavádět, musí ve stranách fungovat určité samočistící mechanismy. Strany musejí být schopné automaticky odfiltrovat funkcionáře, kteří jednají s podnikateli nabízejícími sponzorský dar za protislužbu. Stejně tak musí ve stranách existovat jasná shoda na tom, že není normální jezdit s lobbisty na dovolenou. V opačném případě je většinový systém cestou do pekel a nezbývá než si zachovat systém poměrný. Samočistící mechanismy tak alespoň z části mohou nahradit malé politické strany, které vytváří velkým stranám konkurenci, tlačí na ně a ukazují jim, že mnoho věcí je možné dělat i jinak. Myslím si, že je dobře, že máme poměrný volební systém, zároveň se však domnívám, že tento systém má své vady. Tou největší je to, že náš poměrný systém s pětiprocentní klauzulí existuje pouze na papíře. Ve skutečnosti zde totiž vedle pětiprocentní klauzule funguje ještě tzv. přirozená. Ta je v různých volebních obvodech různě velká a závisí na velikosti daného obvodu. Pokud máme pětiprocentní hranici, která brání tomu, aby se do poslanecké sněmovny dostalo příliš mnoho stran, je absurdní, aby zde vedle ní existovala ještě nějaká další. I straně, která překročí pětiprocentní klauzuli, se může stát, že nedostane ani jeden poslanecký mandát popř. že jednomu kandidátovi stačí na zisk mandátu 3 % hlasů a druhému v jiném obvodu nestačí ani 9 %. A to vše díky této přirozené hranici. Přitom neplatí, že by striktní dodržení pětiprocentní klauzule bylo na úkor vzniku efektivních vlád. Bez existence přirozené hranice by minulá Topolánkova vláda měla pohodlnou většinu a nehrozilo by jí, že v mnoha hlasováních o nedůvěře nakonec dříve či později padne. Vždy, když něco nefunguje, jsou jednoduchá a zdánlivě zaručená řešení lákavá. V našem prostředí však většinový volební systém žádné efektivnější vlády, které jeho zastánci slibují, nepřinese. Zbavení se přirozené volební klauzule tomu ale pomoci může. Přinejmenším tak, že malé strany přestanou být diskriminovány a velké se budou muset více snažit. A nakonec nezáleží na tom, jaký systém budeme mít, ale aby fungovaly samočistící mechanismy uvnitř stran, zavedla se regulace lobbingu a odstranily se i další legislativní absurdity např. přílepky.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor


Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.