Volební fiasko bude mít důsledky

Zhruba 60 procent voličů z oné necelé třetiny šlo totiž hlasovat evidentně hlavně proto, aby vládě ukázali, zač je toho loket. Na to mají sice svaté právo a podobně se zachovali i voliči v jiných členských zemích unie, ať už nových nebo starých. Všude ovšem ponesou důsledky všichni voliči, tedy i ti kteří volit nešli. Ačkoliv v každé zemi vypadá zemi situace trochu jinak, lze konstatovat, že hlavní opoziční proudy, které zvítězily ve "staré Evropě", nejsou - snad výjimkou britských konzervativců - vůči evropské integraci nikterak zdrženlivé. Strana pravicového populisty Haidera v sousedním Rakousku dokonce dramaticky propadla.

Signál, který poslala o víkendu do Evropy Česká republika, vypadá naproti tomu takto: ze 24 českých zástupců vybrali voliči do Evropského parlamentu 17 poslanců výrazně anebo spíše euroskeptického ražení. Mezi nimi i jednoho, jehož vinou přišli zdejší daňoví poplatníci už o deset miliard a jemuž nově získaná imunita umožní vyhýbat se v České republice dalšímu trestnímu stíhání. Poslanců se zřetelnou proevropskou orientací se z České republiky dostalo do Evropského parlamentu jenom sedm.

Vládní strany, s výjimkou KDU-ČSL, která má své stabilní voličstvo těsně pod deseti procenty, v eurovolbách totálně pohořely a budou to nepochybně muset řešit. Vyloučeny nejsou ani předčasné volby jako tomu nejspíš bude v sousedním Polsku, jakkoli se Vladimír Špidla zatím tváří, že je ochoten ustát u vládního kormidla klidně i další dva roky. Aby mu to prošlo, musel by ovšem předvést něco jiného než současné umírání na splátky. Sociální demokracie by měla teď rozhodně zmobilizovat všechny síly a palce by jí měli držet i ti, kteří jí za normálních okolností nefandí. Na rozdíl od pravé části politického spektra, kde ODS postupuje podle hesla někdejšího legendárního bavorského premiéra Franze Josefa Strausse, že napravo vedle jeho pravicové strany nesmí být místo už ani na list papíru, sociální demokracie svou roli směrodatné levicové síly totiž evidentně neplní. V eurovolbách ji s přehledem smetla KSČM. Strana, která vědomě navazuje na svou totalitní předchůdkyni, není schopná se zreformovat a odmítá zřetelně odsoudit i tak strašlivé dědictví, jakým je stalinismus. Jejích šest poslanců bude mít sice v nepočetné extrémně levicové frakci Evropského parlamentu postavení jedné z nejsilnějších stran, ale uvnitř parlamentu se jejich vliv rozředí, protože celková pozice jejich frakce bude jenom okrajová. Kdyby ale KSČM získala obdobný počet hlasů při eventuálních předčasných volbách na domácí scéně, byl by to zcela jiný kalibr.

Stát by se to mohlo: když po předminulých volbách překvapivě zmizeli ze scény jak pravicově extrémističtí republikáni, tak levicově populistická strana důchodců za životní jistoty, podlehli mnozí pokušení vysvětlovat to jako důkaz demokratické vyspělosti českých voličů. Brzy se ale ukázalo, že potenciál voličů ochotných naslouchat extrémistických a populistickým receptům, ze scény nezmizel, nýbrž se přelévá. Svého času se o něj přetahovali Miloš Zeman a Václav Klaus. Tím třetím, který se tomu smál, byl Grebeníček, jehož straně soustavně rostly preference. Nejen proto, jak se často tvrdí, že po listopadu 1989 nevládla a nestačila tudíž nic zkazit. Takových stran se přece uchází o přízeň voličů pokaždé na tucty a pokaždé marně.

Na rozdíl od nich ale KSČM vládne už dávno, a to s pomocí všech směrodatných demokratických stran. Všechny bez rozdílu ji na komunální úrovni vyvedli v uplynulém desetiletí z izolace, protože jejich lokální mocenské zájmy byly silnější než verbálně deklarované odmítání paktovat se s komunisty. Nejroztodivnějších účelových koalicí s touto stranou vzniklo na místních radnicích už bezpočet. Před rokem zmizel z politické scény i poslední mohykán, který s komunisty konsekventně odmítal spolupracovat. Byl jím Václav Havel.

Česká republika právě nadělila Evropského parlamentu několik ideologických fosilií, které tam mohou vzbuzovat úsměv. Pokud se komunisté etablují jako nejsilnější levicová strana v českém parlamentu, rozhodně to k smíchu nebude.