Volba prezidenta

Ze jmen Bureš, Klaus, Pithart a Kříženecký ještě před několika týdny favorizovala většina politologů a komentátorů prvně jmenovaného. Z různých indicií jim vycházelo, že ze třetího kola první volby vyjde jako vítěz Jaroslav Bureš.

Hovořila pro to obava Špidlova křídla sociálních demokratů z úspěchu Miloše Zemana v případné druhé volbě, nepřijatelnost Václava Klause jako hlavy státu pro lidovce a unionisty, nepříliš účinné lobbování KDU-ČSL pro Petra Pitharta, pouze symbolická účast Miroslava Kříženeckého a také obavy některých politiků z přímé volby prezidenta.

Bureš svoje šance posiloval některými výroky. Z nich se dalo usuzovat, že byl bral ohled na to, jakým způsobem by byl zvolen. Řeč je především o pravomocích prezidenta při jmenování soudců Ústavního soudu, vedení Centrální banky nebo Nejvyššího kontrolního úřadu. Bureš navíc není výraznou osobností, takže strany by se s ním mohly snáze domluvit a prezident by se jim moc nepletl do života.

Všechny výhody favorizující Bureše však byly během pár dnů překonány aférou, kterou svými výroky rozpoutal sám prezidentský kandidát. Vzhledem k jeho sporné komunistické minulosti se potřeboval představit veřejnosti v pozitivnějším světle. Proto vytáhl na světlo historku o tom, jak coby soudce nepodlehl nátlaku komunistického režimu a vynesl verdikt ve prospěch perzekuováno chartisty.

Z něj se však ve skutečnosti vyklubal komunista, působící v tehdy Ústředím výborem Komunistické strany silně kontrolovaném nakladatelství Orbis. Zvolením Jaroslava Bureše by se do čela státu dostal člověk, který se zaplétá do vlastních lží, což asi nebudou riskovat ani ti, kteří nakonec přijímali volbu Bureše jako z hlediska politických obchodů velmi přijatelný kompromis.

Znamená to, že souboj o prezidentské křeslo se pár desítek hodin před první volbou de facto zúžil pouze na dvojici soupeřů. Ve středu by mělo jít o souboj Pithart versus Klaus, tedy o duel mezi politikem, o němž se hovořilo většinou v souvislostech, že po různých kampaních bude nakonec nejméně vadit, alespoň takto je vnímán Petr Pithart.

Proti němu stojí přesně opačný typ člověka. Václav Klaus vždy rozděloval veřejnost i politickou scénu na dva protichůdné tábory. Jeden ho až nekriticky obdivoval, druhý ho vehementně odmítal. Právě takovýto kontroverzní typ člověka by neměl příliš zapadat do představy o nadstranickém prezidentovi, který se snaží mírnit spory na politické scéně. Důležitější, než charakteristika kandidátů, je však pro zákulisní vyjednavače jejich schopnost dodržovat různé politické obchody.

No a to by mohla být i dílčí výhoda Václava Klause. Ten jako šéf ODS dokázal, že je schopen dohodnout se s kýmkoliv a tuto dohodu držet. Řeč je opoziční smlouvě, kterou naprosto překvapivě uzavřel po volbách v roce 1998 do té doby s úhlavním nepřítelem Milošem Zemanem. A i když nikdo nepředpokládal, že Zemanův kabinet vydrží po celé čtyři roky, s pomocí Václava Klause se tak stalo. Petr Pithart je sice komunikativní politik, který nemá rád konflikty a mohl by na některé zákulisní dohody rovněž slyšet, jeho mínus v očích politických vyjednavačů však spočívá v tom, že s jejich dodržováním nebyl prověřen v praxi.

Na druhou stranu by však mohl těžit z podpory značné části vládní koalice. Na jeho stranu by se měli přiklonit nejenom lidovci a unionisté, ale také Špidlovo křídlo v Sociální demokracii. Z tohoto úhlu pohledu by tudíž mohl být favoritem nastávající prezidentské volby právě Pithart.

Všechny tyto prognózy však může postavit na hlavu tajný způsob volby. Při ní lze velmi obtížně zjistit a hlavně dokázat, kdo jak hlasoval. Druhým rizikem je množství protichůdných zájmů, které je potřeba při zákulisních politických dohodách sladit. Přesto by hned první volba mohla vynést nového prezidenta. Jinak totiž politici podstoupí velké riziko, že se jim prezidentská volba vymkne z rukou.

Při přímé volbě lze například těžko ovlivnit, kdo bude kandidovat a hlavně při ní už nezbývá příliš prostoru na různé politické handly. Navíc někteří politici mohou mít před sebou při hlasování strašáka v podobě návratu Václava Havla. Při změně Ústavy, kterou by přímá volba představovala, by se mu mohla teoreticky otevřít možnost opětovného usednutí do prezidentského křesla.