Vliv palestínských sdělovacích prostředků na blízkovýchodní mírová jednání
Když americký prezident George Bush o víkendu přizval palestinského ministerského předsedu Mahmúda Abbáse ke společnému vystoupení před novináři na schodech před Bílým domem, vypadalo všechno zcela normálně. I v obtížných situacích se přeci státníci snaží hledat a stavět především na bodech společného zájmu a věci, které by je mohly rozdělovat, mohou počkat. Všichni si uvědomují, že pozice Mahmúda Abbáse uvnitř palestinské mocenské elity je stále ještě až příliš slabá.
Nemůže si dovolit roztržku ani s Jásirem Arafatem, ani s extrémistickými skupinami, s duchovenstvem anebo s bezpečnostními složkami. A už vůbec si nesmí rozzlobit velmi vlivné, a jednání o míru s Izraelem ne příliš nakloněné palestinské sdělovací prostředky. Nemluvit o nich se však může v současné křehké situaci tříměsíčního příměří zdát jako dobrý nápad, pokud se tomu však především Spojené státy a Evropská unie jako dva nejvlivnější členové zprostředkovatelského blízkovýchodního kvarteta budou vyhýbat příliš dlouho, budou sice ještě nějaký čas mít možnost jednat s několika palestinskými představiteli, ale jejich argumenty nikdy nenajdou cestu k palestinskému veřejnému mínění. Jak to?
Palestinská samospráva, jejímž premiérem je Mahmúd Abbás, vydává řadu novin a časopisů. Nejrozšířenějším deníkem je Al Quds. V minulých dnech otiskl politickou karikaturu, na níž jsou Palestinci a Iráčané zobrazení jako oběti ukřižování z rukou Spojených států. Přirovnání osudu Palestinců k biblickému ukřižování Ježíše je ostatně častým motivem domácí propagandy palestinské samosprávy. Tato nová karikatura v nejčtenějším a nejvlivnějším palestinském deníku ovšem jde ještě dál.
Na kříži jsou k sobě přibity dvě mužské postavy, jedna druhou nazývají iráckým bratrem a palestinským příbuzným či bratrancem. Nedá se nic dělat, Saddám Husajn byl a zůstává pro značnou část Palestinců národním hrdinou. Připomeňme, že byl jedním z nejhlasitějších podporovatelů palestinské ozbrojení intifády, nikdy se netajil otevřenou i skrytou spoluprací s jejich extrémistickými a teroristickými skupinami a podle řady zdrojů vyplácel z osobního fondu mnohatisícové odměny v dolarech rodinám sebevražedných atentátníků.
V obou iráckých válkách patřili tedy Palestinci mezi nejoddanější příznivce Saddáma Husajna. Vojenská porážka a pád jeho režimu tedy nutně spíše ještě posílily beztak tradiční antiamerikanismus palestinského veřejného mínění. Nic to neukáže lépe, než další karikatura z minulého týdne, tentokrát z palestinského deníku Al Hayat al Džadída. Zuřivá černá chobotnice s tesáky v otevřené tlamě chapadly ovíjí Saddáma Husajna ve vojenské uniformě. Ve chvíli, kdy mu utrhla obě ruce, tedy jeho syny Udaje a Kusaje a vítězoslavně s nimi mává nad hlavou, na které sedí cylindr s americkou vlajkou.
Palestinský premiér před měsícem, kdy podepisoval takzvanou Cestovní mapu kroků a opatření k nastolení míru na Blízkém východě slíbil, že vymýtí z palestinských sdělovacích prostředků podněcování k násilí a terorismu, stejně jako rasovou a etnickou nesnášenlivost. Zatím, jak ukazuje každodenní praxe, nesplnil v tomto hledu nic ze svých slibů.
Televizní program, přenášený pozemními i satelitními vysílači palestinskou samosprávou, dodnes vysílá popové klipy, ve kterých zpěváci v chytlavých melodiích vyzývají děti, aby se připravovaly na dráhu sebevražedných mučedníků. Nejsou to tedy jenom teroristické organizace jako Hamás, Džihád anebo Mučedníci od Al Aksa, ale i palestinskou vládou placené státní sdělovací prostředky, které vytváření ovzduší nesmiřitelnosti a nenávisti. Přičtěme k tomu otevřeně protimírové tažení velké části islámských duchovních a škol a potom snad lépe vyniká odvaha Mahmúda Abbáse a jeho poměrně liberálního křídla o míru vůbec jednat.
