Vladimír Remek: Můj let do vesmíru (část 2.)
Dne 2. března si připomínáme 30. výročí letu prvního českého kosmonauta. Vladimír Remek byl zároveň prvním kosmonautem z jiného státu než SSSR a USA. Byla to tehdy významná událost nejen pro Československo, ale také pro celou světovou kosmonautiku. Vladimír Remek pro Český rozhlas Leonardo zavzpomínal, jak to tehdy bylo.
Často od kosmonautů slyšíme, že pohled na Zemi z kosmu je úžasný zážitek, který jim změnil život. Jak tomu bylo u vás?
Já to říkám taky. Navíc na rozdíl od některých šťastnějších kolegů já měl šanci letět jenom jednou. Ale přeci jen to bylo několik dní, ne několik hodin, takže jsem měl čas se na planetu podívat. Samozřejmě jsem se na to chystal a těšil a opravdu to pro mě byl zážitek, který před sebou vidím dodnes. Některé pohledy mi zůstaly v paměti a když jsem byl mladý, tak jsem euforicky tvrdil, že mi v ní zůstanou do smrti - teď říkám, že mi zůstanou do té doby, než mě skleróza zbaví paměti. Je to na dlouhé vyprávění. Vidět například opakovaný východ Slunce - díky konfiguraci naší dráhy obletěla loď Zemi šestnáctkrát za den - je nádherný dynamický proces. Lze ho sledovat jen chvíli, než se objeví určitá část slunečního kotouče nad horizontem, pak už se na to nedá dívat, protože na noční straně Země je to příliš ostré.
Ve stínu Země jsou vidět osvětlená města - i když to je velmi podobné tomu, jak je to vidět z letadla. Měl jsem příležitost vidět například polární záři, někteří kosmonauti létali déle a neměli to štěstí. Viděl jsem i proletět a zazářit meteor. Pohled na samotnou Zemi na různé konfigurace byl samozřejmě velmi zajímavý. Například jsem viděl kondenzační pruhy za letouny zrovna nad Československem, protože na to jsem se soustředil. Nešlo mi do hlavy, jak to, že jsou vidět, protože to jsou v podstatě jen několik metrů široké, tedy tenké čáry. Občas jsou vidět na obloze za letouny i ze Země. Jak je možné vidět je i z takové dálky? Ono to je ale dané tím, že jsou sice velmi úzké, ale za to dlouhé a je to čára, takže se od oblačnosti, která má navíc jiný odstín, velmi liší. Bylo nesmírně zajímavé, že to vidím.
Naopak, bylo tam něco, co vám hodně vadilo, nebo vás dokonce štvalo?
Myslím si, že nic takového nebylo. Samozřejmě bylo pár momentů překvapivých, protože nemůžete všechno nacvičit na Zemi. Samotný beztížný stav se poprvé zažije až když se tam dostanete, protože na Zemi jsou to jen krátkodobá přiblížení. Ale nemůžu říct, že by mě tam něco štvalo. Možná kdyby se mě někdo zeptal před těmi třiceti lety... Takhle s odstupem času - ne. Bylo to nesmírně zajímavé, cítil jsem se plně uspokojen, že dělám zajímavou práci. Zejména při těch dynamických operacích jsem byl na vrcholu profesionálního napětí a uspokojení, že to můžu dělat.
Liší se hodně podmínky, v jakých dnes žijí kosmonauti ve vesmíru s tím, jak jste tam čas trávili vy?
Já už si to ve všech detailech nevybavuji, je to třicet let. Ale stejně se lišily podmínky naše ve srovnání s lety prvních kosmonautů, jak v úrovni znalostí o tom, co tam vlastně lidi čeká, tak také v komfortu anebo v šíři práce, kterou tam mají konat. Prostě jsou teď úplně jiné zkušenosti atd. Já si myslím, že se to nedá úplně přesně porovnávat. Když řeknu, že současní kosmonauti mají větší komfort, než jsme měli my, tak tím neříkám úplně všechno, to není úplně přesné. Já myslím, že je to jeden z oborů, kde lidé jako já, tedy vrstevníci, kteří si pamatují celý vývoj kosmonautiky, si ani nejsou schopni uvědomit, že se to všechno diametrálně změnilo. Že máme úplně jiné vybavení technické, počítačové, že je to téměř úplně o něčem jiném. Zůstává ale pořád určité napětí, zajímavá práce, zajímavé pohledy na vesmír, ať to vezmete, jak to vezmete. Mnoha lidem to připadá jako samozřejmé, že dnes lidé létají do vesmíru, ale ve skutečnosti lidí, kteří se podívali do vesmíru, není ještě ani 500. To je hrozně málo na počet lidí žijících na planetě i na počet lidí žijících v České republice. Takže myslím, že kosmonautika zůstala zajímavou činností.
Vy jste ve vesmíru strávil několik dní, umíte si představit, že byste tam byl třeba celý rok?
No, musím říct, že i my jsme o tom tenkrát vedli diskuzi. Budu docela upřímný. Kdyby mi dal někdo vybrat, že můžu letět, ale s tou podmínkou, že tam budu rok, tak bych to asi vzal - tenkrát stoprocentně. Teď by mě asi nevzali kvůli změnám na zdraví. Ale kdybych si mohl já vybrat, tak rok je, myslím, příliš dlouho, i vzhledem k uzavřenosti skupiny, omezeného prostoru, omezených hygienických možností. Tehdy jsem odhadoval, že takové optimum by byly dva až tři měsíce. My jsme tam byli u posádky, která tam završovala třetí měsíc, a zdálo se mi, že je to na ně už docela dost. Jenomže podmínky se zlepšily, kosmonauti mají i větší rozptýlení. Za nás třeba neexistoval televizní přenos ze Země na oběžnou dráhu, nedaly se pouštět aktuální televizní programy. Dneska je to už běžné. Je jiná možnost zábavy a rozptýlení, ten prostor na Mezinárodní vesmírné stanici je členitější, je tam více tzv. jednotlivých objemů, tedy víc místa, hygienické podmínky se zlepšily, možná bych i tento názor změnil, ale myslím si, že rok je dost dlouho a na organismus je to příliš.
30. výročí letu Vladimíra Remka do vesmíru se věnuje sobotní pořad Nebeský cestopis 1. března ve 20 hodin.
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.