Vláda, prezident a návrat do bodu nula

Dnes prezident návrat do bodu nula potvrdil, když připomněl odstupujícímu i nastupujícímu premiérovi Mirkovi Topolánkovi, že takto sestavovaná vláda nemá zajištěnu podporu.

A jsme opravdu v bodu nula. Když před půl rokem předseda vítězné strany začal o trojkoalici ODS, KDU-ČSL a strany Zelených poprvé jednat, pozastavovali se mnozí pozorovatelé politické scény nad faktem, že trojkoaliční vláda může být sice vynikající a maximálně reformní, že ji ale chybí podpora, což je to nejdůležitější. Zúčastněné politické strany ale uklidňovaly, nejprve se musíme dohodnout spolu a pak teprve budeme jednat o podpoře. Na námitku, jestli by to spíše nemělo být naopak, zase měly argument, že když se jim nepodaří trojkoalici domluvit, bylo by zbytečné jednat o její podpoře. To mělo jistou logiku, i když stejně tak se mohlo říci, že pokud nebude mít trojkoalice podporu, je zbytečné ji dojednávat. To jsou samé paradoxy české povolební situace.

Nyní jsme na začátku, podruhé jmenovaný premiér Topolánek opět dohodl původní trojkoalici. Na námitku, že tento projekt už jednou zkrachoval, má opět protinámitku. Není to pravda, trojkoalice ještě hlasováním o důvěře neprošla. Poté, co byl tento projekt o prázdninách opuštěn, začal Topolánek vyjednávat s předsedou ČSSD Jiřím Paroubkem o jednobarevné vládě ODS, do které by mohli být přízváni nestraničtí odborníci.

Pak ale následoval veletoč KDU-ČSL a Jiří Paroubek ohlásil vznik společné vlády s touto stranou, tolerované KSČM. A ODS si na to nechala jmenovat vládu, složenou ze svých tradiční špiček, doplněnou o nestraníky. Ta ovšem nedostala důvěru.

Takže, Topolánek je i není v bodu nula. Může nyní skutečně otestovat trojkoaliční vládu. A co je nejpodstatnější: Ukázalo se, že jsou velmi reálné spekulace, že v klubu ČSSD existují poslanci, kteří za nejlepší variantu vládního uspořádání považují vládu pravice nebo středopravých stran, kterou by ČSSD tolerovala, ale tvrdě kontrolovala a nepodporovala v jakémkoliv reformním úsilí. Přinejmenším tento názor má poslanec Miloš Melčák, který je snad už rozhodnut vládu pravice tolerovat.

Do této situace ovšem nyní velmi tvrdě vstoupil prezident, a to hned se dvěma námitkami. První se dala očekávat. Prezident svého času požadoval pro vládu předem dohodnutou podporu, jinými slovy, odmítl vládu, založenou na jednotlivých poslancích, či, jak je dnes módním slovem, přeběhlících. Žádal vládu, založenou na smluvní, institucionální podpoře. Takovou vládu by například byla vláda jiné trojkoalice, o které se jednalo, totiž trojkoalice ODS, ČSSD a KDU-ČSL. Ta, kterou ODS odmítla. Navíc ovšem prezident vyjádřil velmi ostře nespokojenost se jménem jednoho kandidáta na ministra, totiž kandidáta na ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberka. Prezident nepřímo vyjádřil naději, že premiér Topolánek mu přinese jiný návrh. Nevyjádřil se zatím, zda-li takovou vládu jmenuje.

Věc má několik protichůdných aspektů, jak jsem v české politice zvyklí. Na jedné straně, je možné prezidentovo veto vládnímu návrhu chápat. Vláda, založená na jednotlivých poslancích je křehká a její kroky mohou být neprůhledné. Nad přeběhlými poslanci visí podezření z korupce. Navíc, prezident jasně už jednou řekl, že takovou vládu nechce. Paradoxně, svého času bylo takové prohlášení chápáno spíše jako namířené proti předsedovi ČSSD Jiřímu Paroubkovi, o kterém se spekulovalo, že se hodlá ve svém případném pokusu využít jednotlivé poslance k získání důvěry pro svou vládu.

Je proto možné chápat, že prezident chce na svém slovu i na svém principu trvat. Jenže je otázka, zda-li prezident takové právo vůbec má. Odpovědný za vládu je totiž nade vší pochybnost jím jmenovaný premiér a ten je také odpovědný za získání důvěry a za činnost vlády. Prezident za tyto kroky neodpovídá, proto by si neměl stanovovat podmínky. To je diskuse stará jako je česká Ústava. Už předchozí prezident Václav Havel občas dával najevo svou nespokojenost s navrženými ministry, nikdy si ale netroufl kandidáta na ministra natvrdo odmítnout, byť mnozí tvrdili, že z Ústavy takovou možnost má.

To by ovšem znamenalo, že pokud by například prezident byl z jiného politického tábora než vítěz voleb, mohl by blokovat jmenování jakéhokoliv ministra, navrženého vítěznou stranou. Je tedy zřejmé, že Ústava, byť to tam není explicitně řečeno, takovou pravomoc prezidentovi nedává.

Prezident ale zatím vládu neodmítl, pouze zdvořile požádal premiéra, zda-li by nebyl tak laskav a nepřinesl mu nějaký jiný návrh. Pokud bude ale premiér na svém návrh trvat, jak už naznačil, pak teprve bude zajímavé sledovat, jak se prezident zachová. V souladu s Ústavou, jak bylo naznačeno, by ale vládu, byť s jejím složením nebude souhlasit, jmenovat měl.

Svou rozhodovací pravomoc totiž vyčerpal dvojím jmenováním premiéra. Že tak pokaždé jmenoval téhož člověka, který není schopen sestavit vládu podle jeho představ, to je, ať chceme nebo nechceme, selhání nikoliv Ústavy nebo voličů nebo premiéra, ale bohužel jeho vlastní, prezidentské selhání při vyjednávání o nové vládě. Nyní už by měl být jen mírně zainteresovaným pozorovatelem.

A možnosti jsou jen dvě. Buď Topolánek se svou představou uspěje, třeba i s přeběhlými poslanci, nebo neuspěje a nastartuje se cesta ke třetímu pokusu a případně k předčasným volbám. U obojího nemá prezident podle Ústavy jinou pravomoc než povinnost oba akty podepsat. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .