Vláda práva a aktivistický prezident

Takové státnické rozhodnutí bylo od Václava Klause možné jenom přivítat. Zpočátku se zdálo, že svoje rozhodnutí bude také dodržovat. Měl vždy větší pochopení pro procedurální stránku politiky než Václav Havel.

Leč přišla vládní krize - nekrize, a s dobrým předsevzetím prezidenta Klause je amen. Už na začátku začalo být varující, jakou neznalost Ústavy prezident projevoval. Z interview v Mladé frontě Dnes, v BBC nebo ve Frankfurter Allgemeine Zeitung vyplývalo, že se prezident odmítá podřídit roli, jež mu Ústava předepisuje. Ve FAZ řekl např., že není šachový počítač, který provádí naprogramované tahy. Prohlásil, že by odmítl menšinovou vládu, která by měla podporu komunistů. Prý není prezident Beneš.

Pomiňme, že prezident, který se nechal zvolit komunistickými hlasy na Hrad, teď bojuje proti KSČM. Přejděme, že den před hlasováním Poslanecké sněmovny o vyslovení nedůvěry vládě jeho tiskový mluvčí Hájek a poradce Miroslav Macek údajně přemlouvali místopředsedu KSČM Filipa, aby komunisté shodili vládu, i když tohle by prezidentovi lidé v parlamentní demokracii skutečně dělat neměli. Všimněme si toho nejpodstatnějšího: jak na prezidentovo chování reaguje veřejnost a média.

Až na několik výjimek se prezidentovo chování setkalo spíš s uznáním než s kritikou. Proč? Protože značná část veřejnosti si návrat komunistů do politiky nepřeje a z představy, že by se komunisté, byť nepřímo, podíleli na vládě, má osýpky. Že se KSČM podílí už mnoho let na přijímání zákonů, a že se žádná politická strana s nimi nerozpakuje handlovat, je nezajímá.

Ještě smutnější je představení, v němž česká politická a mediální elita předvádí, že zbla nerozumí základním principům, na nichž demokratické státy spočívají. Prezident - a mnozí další - se považují za liberály. Jedním ze základních pilířů liberálních demokracií je vláda práva. Pro rakouského filosofa Friedricha von Hayeka, duchovního guru pana prezidenta, je to doslova a do písmene pilíř demokratických států. V Modré šanci ODS se to také vládou práva jenom hemží.

Co to je ta vláda práva? Otcové americké revoluce v tom měli jasno: nechceme poslouchat krále, ale zákon. Jinými slovy, žádné nálady a úvahy panovníka, ale striktní pravidla, jimž se musí panovník podřídit.

Předveďme si to na naší situaci: jsme parlamentní demokracie se semikancléřským postavením premiéra. Jak se to pozná? Ústava říká, že vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně. Ne prezidentovi. A premiérovi dává výsadní postavení, protože mezi ministry a prezidentem není žádný přímý vztah: třeba demisi ministři skládají do rukou premiéra, nikoliv prezidenta.

Ústava dává českému prezidentovi nebývalou řadu možností pro volnou úvahu, ať jde o jmenování Bankovní rady, předsedy Ústavního soudu atd. Na světě snad není případ, aby prezident, za jehož činy nese odpovědnost vláda, měl rozsáhlé pravomoci, které vláda nemůže ovlivnit. Přímo volený rakouský prezident má oproti našemu prezidentovi kompetence skutečně minimální. A je to tak dobře: v parlamentní demokracii prezident nesmí být dalším ohniskem sváru.

V případě vlády však prezident smí rozhodovat dle vlastního uvážení jen při výběru premiéra. Jinak ne. V jiných situacích mu Ústava předepisuje, jak si to přáli američtí otcové, aby konal, jak mu velí zákon. Čteme-li např. v článku 74 Ústavy, že "Prezident odvolá člena vlády, jestliže mu to navrhne předseda vlády", pak prezident musí bez zbytečného prodlení konat. Ústava mu nedává vůbec žádný prostor pro vrtochy, jestli demisi přijme, za jakých podmínek, má-li premiér přijet na Hrad ani ve dne, ani v noci, ani oblečený ani nahý.

Pokud prezident dodržuje formální povinnosti, které mu Ústava ukládá, tedy chová se jak ten vysmívaný šachový počítač, pak ve státě vládne právo, nikoliv svévole krále či prezidenta. Friedrich von Hayek musí v hrobě rotovat jak vrták v zubařské vrtačce, když se z nebe dívá, jak jeho vyznavač vytrubuje do světa, že je "člověkem z masa a kostí", není robotem a nenechá si zákonem předepisovat, co má dělat.

Jenže takový přístup nemá s liberalismem a vládou práva vůbec nic společného. Že to prezident, který sice dodržování Ústavy slíbil ve svém prezidentském slibu, nevnímá, se dá pochopit. Václav Klaus nikdy neměl k právu žádný vztah a bytostně mu nerozumí. Je to vidět nejenom na jeho přístupu k naší, ale i k evropské ústavě. Je však k pláči, že čeští tzv. liberálové přecházejí prezidentovo počínání bez mrknutí oka. Někteří ho ještě chválí. V českém politickém panoptiku lze spatřit skutečně nevídané věci: ministry hlasující proti vládě, v níž sedí, či zastánce vlády práva, kteří hlasitě říkají, že je zákony nezajímají.

Krize jsou jako blesk: na kratičkou chvíli ostře osvětlí krajinu. Obávám se, že pohled na naši politickou scénu, který nám tato krize dopřála, je skutečně nevábný.