Vláda národní únavy

Pokud vůbec přináší vláda Stanislava Grosse něco nového a pozitivního, pak jenom energii, se kterou se chopí zanedbaných úkolů z prohlášení minulého kabinetu. Vedle toho ovšem má program některé rysy, který prozrazuje, že se změnil politický postoj celé reprezentace. Jestli výrazně, uvidíme v nejbližších týdnech.

Česká republika vstoupila do Evropské unie a necítí se pořádně ve své kůži. Přece jen je kolem nás nové, nepřehledné prostředí. Jsou nové možnosti, které ale zpravidla nedokážeme využít. Vystupují nová rizika, se kterými si ještě nevíme rady. Ztratíme se v evropském moři, jak prorokoval Václav Klaus? Dokážeme být rovnocennými partnery zkušenějším členům, jak se nám trochu křečovitě snaží předvést vládní i opoziční politici? Logickou - i když paradoxní - reakcí na vstup do Evropské unie by tedy bylo, kdyby se Češi stáhli tak trochu do sebe. Právě něco takového signalizuje program nové vlády.

Pozoruhodné na něm je to, co chybí oproti programu Vladimíra Špidly - Grossovi lidé na první pohled ignorují ochranu práv menšin, včetně programu, jak začlenit do společnosti ekonomické přistěhovalce. Namísto toho vláda slibuje opatření proti nelegální migraci. To v praxi znamená, že policie bude stíhat Ukrajince, kteří sem přišli pracovat na místa, o které mezi Čechy není zájem. Rovněž ekologové museli uznat, že některé věci nedokážou udržet - tak se do programu dostal plán na stavbu jezů na dolním Labi. To, že vláda zavádí ekologickou daň, není dáno jejím zeleným smýšlením, ale závazkem vůči Evropské unii.

Je tedy nová vláda méně otevřená světu než vláda předchozí? Nasvědčují tomu i další odstavce, konkrétně hlavní taháky pro většinovou populaci. Rodinu lze podporovat všelijak, Gross a jeho lidé ale zvolili cestu snad nejvíce patriarchální z možných. K čemu je vlastně novomanželská půjčka ve výši dvou set tisíc korun? Dostupnost bydlení pravděpodobně příliš nezvýší, dokonce hrozí, že po ní porostou pouze ceny bytů. Půjčky ale nutí mladé páry uzavírat sňatky. Když k tomu přidáme společné zdanění manželů, pak je jisté, co se ekonomicky vyplatí. Rodina je základem státu a kdo ji pomáhá budovat, tomu i my pomůžeme, říkají dobří tátové ze Strakovy akademie. Tady se setkala křesťanská morálka a sociální inženýrství.

Dalšími programovými body vláda uklidňuje: nebude se platit školné, nebude spoluúčast pacientů. Nájemné se deregulovat nebude. Chudí budou mít ještě nižší daně než dosud.

Takový postoj vládní garnitury lze chápat. Možná se totiž týká celého národa. Každý se potřebuje nadechnout po namáhavém výkonu a je jisté, že vstup do Evropské unie namáhavý byl. Když teď bude následovat drobná každodenní práce, získáme pevnější zázemí k další expanzi.

Vláda ve svém programu skutečně něco takového slibuje. Drobnými kroky hodlá zprůhlednit podnikatelské prostředí a zmenšit byrokracii. Vyjasní poměry na pracovním trhu. Připraví reformu důchodů a zdravotnictví, vylepší dopravní infrastrukturu. Najde cestu jak propojit výzkum s průmyslem a pokusí se založit systém celoživotního vzdělávání. Už jenom z takového stručného výčtu je jasné, že může udělat leccos dobrého. Tyto kroky měla v plánu už Špidlova vláda - tedy s výjimkou reformy zdravotnictví. Ale skutečně je provést stejně není malý úkol. Skutečně se tím vytvoří dobrá výchozí základna k dalším úkolům. Je tu ovšem čertovo kopýtko. Málokdo může věřit, že se vládě něco takového podaří. Téměř by se dalo říci, že k tomu má ještě menší předpoklady, než v dobách Špidly.

Všechny zmíněné kroky mají zvýšit prostupnost společnosti. Víme, že jsou nutné, protože bez nich neobstojíme v mezinárodní konkurenci ani neuchráníme rozpočet před dalším zadlužováním. Ale budeme k nim mít skutečnou motivaci, když se uzavíráme do sebe, ve stresu z náhlého rozšíření hranic po vstupu do Evropské unie?

Z populistických či ideologických důvodů vláda slibuje, že nezavede školné ani poplatky u lékaře - jenže dosud tyto předsudky předem zrušily jakoukoli věcnou debatu o reformách. Spojení vzdělanosti s ekonomikou znamená otevřít prostor k nové diskusi - ale bude mít o ni někdo zájem, když se spíše vymezujeme vůči druhým?

Takové rozpaky kazí radost, i když se vláda čas od času slibuje rozumné kroky. Nakonec zbývá otázka, proč tedy musela padnout Špidlova vláda. Skutečná příčina zřejmě souvisí s tím, že ve stejném roce padly vlády v Polsku i Maďarsku. Středoevropské společnosti těžce nesou změnu poměrů. Získaly dobrý příklad, jak by měly vypadat další reformy, ztratily ale sílu je uskutečnit. Co se dnes bude dělat dobrého k tomu, aby se společnost dále otevřela, půjde mnohem více proti proudu, než dosud.