Vláda možná už za týden

Jak k tomu čeští politici došli? Na celém manévru nebylo nic zvláštního. Občanská demokratická strana, jejíž šéf Mirek Topolánek má nominaci na premiéra, opět domluvila trojkoaliční vládu se zelenými a lidovci. Má tedy 100 hlasů ve sněmovně. Zároveň nabídla účast ve vládě sociálním demokratům. Jejich předseda Jiří Paroubek si vzal do pondělka čas na rozmyšlenou, ovšem i kdyby odmítl, existuje záložní varianta. Vládu podpoří několik sociálnědemokratických poslanců. Z pohledu ODS jde o konstruktivní sociální demokraty, z pohledu ČSSD o zrádce.

V zásadě tedy jde jenom o detaily. Sociální demokraté mohou do vlády přímo vstoupit, mohou ji tolerovat, v každém případě může Topolánek spoléhat na několik odpadlíků. Sami sociální demokraté připouštějí, že takoví lidé v jejich poslaneckém klubu existují.

Otázka zní, proč tedy nikdo nejásá, když je regulérní vláda tak blízko. Důvody k oslavě nemají ani sami občanští demokraté. Před půl rokem vyhráli volby, před třemi měsíci nastoupil jejich premiér a skládá pouze takovou vládu, která spoléhá na přeběhlíky a sama deklaruje, že chce vládnout jen do předčasných voleb.

Zřejmě ani sami občanští demokraté nevěří, že provedou reformy, o kterých tak často mluví.

Pokud by se sociální demokraté jakkoli účastnili vlády, zamezí nepochybně reformám rozpočtu i zdravotnictví. Pokud se vlády neúčastní, prosazovat reformy se sto poslaneckými hlasy ve sněmovně, je zdlouhavé a nemůže přinést výsledek. A pokud se budou konat do jara 2008 předčasné volby, o reformy se nikdo ani nepokusí, protože od nástupu nové vlády poběží volební kampaň.

Občanům se to nemusí líbit, ale země vstupuje do období, kdy povládnou slabí politici. Mohli jsme si toho všimnout už při volební kampani letos na jaře. Mirek Topolánek a Jiří Paroubek útočili především na sebe navzájem, žádný z nich neměl sílu zdvihnout vážně míněnou reformu. A protože si navzájem jen okopávali nohy, skončil souboj remízou - každý přitáhl jen ty voliče, které měl už předem jasné.

Volby tedy dopadly nerozhodně a jedinou možnou stabilní vládou byla velká koalice. Je to špatné, o tom není pochyb. Když vládnou společnou rukou dvě velké strany, roste korupce a nezbytné kompromisy zamezí všem pokusům o odvážné reformy. Politici se mohli dohodnout na dílčích reformách, kterými by se nedostali do konfliktu se stranickými programy - takový opatrný postup vidíme například za velké koalice v Německu. To se však nestalo - opět pro slabost politiků. Stali se příliš závislými na svých předvolebních heslech, kterými především členům vlastní strany slibovali krátký proces s protivníkem. Straníci pak už svým vůdcům nedovolili, aby zkusili rozumnou politiku.

Následovalo šestiměsíční vyjednávání o vládě, které vlastně bylo pokračováním volebního boje. Jeden politik se snažil napálit druhého a i když se třeba jednoho dne dohodli, druhého dne dohodu porušili.

Stala se pozoruhodná věc. Představitelé ODS i ČSSD začali stále častěji mluvit o tom, že strana odejde do opozice, pokud neprosadí svou. Jinými slovy: pokud se mi nepodaří sestavit vládu, jakou si přejí straníci, nebudu nějakým jiným řešením riskovat svou stranickou kariéru.

Tato obava měla další rozměr: špičky obou velkých stran dobře vědí, že vláda, kterou ještě mohou sestavit, bude vláda mimořádně nestabilní. Bude neustále bojovat o přežití a nic velkého nedokáže. V opozici by bylo straně lépe, říkají často politici, není však možné rezignovat na vládu, protože i takový závěr vyjednávání by většinu straníků rozzlobil. Do čela státu zkrátka míří politici, kteří se jen přizpůsobují okolnostem. Můžou způsobit na politické scéně vážné škody.

Vlastně už potíže způsobily. Kdyby alespoň vláda v posledních měsících nebyla vůbec žádná, bohužel dvě vlády fungovaly. Nejdříve pracovala po porážce ve volbách a tedy bez legitimního mandátu dosluhující vláda Jiřího Paroubka, teď vládne Topolánkův kabinet, který důvěru sněmovny nikdy ani nezískal.

Tím klesá v očích občanů legitimita vlády jako takové. Těžko se to může zlepšit, i když Topolánek napodruhé důvěru získá. Bez bezpečné podpory ve sněmovně se ani ničeho velkého odvážit nemůže.

V ještě širším měřítku to platí pro případnou vládu, kterou by sestavil Paroubek s podporou lidovců a komunistů.

Jednou větou: Nastala krize vládnutí a těžko dopředu říct, kdy skončí. Protože podobné potíže mají v Polsku a Maďarsku, lze vyslovit hypotézu, že po vstupu do Evropské unie se stala politika složitější. Politici, kteří vyrostli z polistopadových poměrů, na všechny nezbytné reformní úkoly nestačí a všechny problémy tak řeší zkratem a populismem. Český kutil najednou nerozumí strojům nové generace, které sem byly dovezeny ze Západu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .