Vítězství, které nebylo zaznamenáno

Irák navštívili v podstatě jen proto, aby si na místě potvrdili základní dojem, který v nich dlouhodobě pěstovaly sdělovací prostředky: že situace v Iráku se vyvíjí od deseti k pěti, že válka je beznadějně prohraná a útěk z bojiště by byl nejlepším východiskem. To, co spatřili, uvrhlo je do stavu značného šoku a ztráty půdy pod nohama. Obvinili americká média, včetně listu, v němž článek otiskli, z masivního klamání a ohlupování obyvatelstva, z neschopnosti objektivně prezentovat zásadní zlom, ke kterému ve vývoji irácké situace dochází. Stav věci, dle názoru senátorů, vyžaduje změnu postoje Demokratické strany, nechce-li zažít v době prezidentských voleb nepříjemné překvapení.

Vzdejme hold poctivosti senátorů Levina a Durbina a zároveň konstatujme, že jejich oprávněná výtka platí nejen pro sdělovací prostředky v jejich vlasti. Ani v našem tisku nebylo možné zaznamenat jediný solidní analytický názor, který by korigoval zbanalizovaný pohled na průběh irácké války jako na hotový debakl. Ve všech televizích - stále stejné obrázky občasných sebevražedných nájezdů na fronty branců nebo davy trhovců, ve všech článcích - stále stejné lamentace nad katastrofickou neschopnosti Bílého domu uznat realitu. Nesnadno dospívají naši komentátoři k pochopení toho, proč se ty výbuchy odehrávají ve stále odlehlejších zapadákovech Iráku, proč víc než polovina iráckých provincií už spadá do výlučné správy irácké vlády a proč třeba bázlivá OSN se rozhodla, že nazrál čas pro její návrat do této země. Médii nepříliš povšimnutá skutečnost je však taková, že v iráckém tažení nastal rozhodující strategický obrat.

Ještě v letošním lednu se zdálo, že teroristická organizace Al-Kajda stojí na prahu historického vítězství. Poté, co se její irácké odnoži podařilo vyhodit do vzduchu mešitu v Samaře, ponořil se Irák do vřavy sunitsko-šiitského sektářského teroru. Za oběť mu padly desítky tisíců životů. Americká vojska doplácela na svou trapnou roli nárazníku mezi dvěma znepřátelenými skupinami fanatiků, které spojovala snad jen společná nenávist ke Spojeným státům. Demokraté, kteří zvítězili ve volbách do třetiny amerického Kongresu, žádali okamžité stažení vojsk s odvoláním na veřejné mínění. Problém, s nímž se potýkal prezident Bush byl možná více sémantického než vojenského druhu. Sám sebe zahnal do úzkých, když definoval pojem vítězství jakožto "vybudování demokracie v Iráku." Dnes už se o tom nemluví. Falešná definice zjevně nedosažitelného vítězství vyvolávala psychologický syndrom, který mohl snadno přerůst ve skutečnou porážku v globální válce s islámským radikalismem. Dnes Amerika pokládá za vítězství odvrácení všeobecné občanské války a fungování ústřední moci v Iráku. Američané nyní žádnou ze znesvářených stran nepokládají za blízkého spojence, kterého je třeba z morálních důvodů zuby nehty bránit a na nikoho nenahlížejí jako na protivníka, kterého je třeba za každou cenu vyhladit - kromě struktur Al-Kajdy. Poté, co velitelem vojenského sboru byl jmenován generál David Petreus, Američané důsledně ničí vojenské složky irácké Al-Kajdy a na této cestě dosáhli pozoruhodných úspěchů - z těch, které někdy obrací naruby průběh válek. Proti Al-Kajdě se postavili šejchové sunitských kmenů provincie Anbar, která byla dříve centrem sunitského odporu a zdánlivě nevyčerpatelnou základnou irácké odnože Al-Kajdy. Jinými slovy, lidé, kteří kdysi tvořili páteř saddámovského režimu a neměli sebemenší důvody sympatizovat s Američany, jež je zbavili moci v zemi, začali mít plné zuby islámských internacionalistů. Svého včerejšího nepřítele iráčtí sunité požádali o záštitu před bezohlednou brutalitou vůči civilnímu obyvatelstvu, přel religiózním fanatismem, před vnucováním středověkých norem šarii, před expropriací žen pro potěchu Alláhových vojínů, zkrátka před vším tím, co prezident Bush označil za islamofašismus.

Tento vývoj zásadně změnil dynamiku vnitroiráckého konfliktu. Zemi samozřejmě ještě čeká mnoho přetěžkých let, avšak globální kontext této války se značně projasnil. Al-Kajda utrpěla fundamentální, skoro metafyzickou porážku. Když nedokázali získat pro svou věc irácké sunity, nedokáží již získat nikoho. Mohou uskutečnit více nebo méně impozantní teroristickou akci, ale již nikdy nedokáží přitáhnout tisíce, možná miliony mladých lidí, kteří by se nahrnuli do jejich řad v případě vítězství v Iráku.

To vítězství bylo opravdu na dosah ruky. Ještě před sedmi měsíci Američané mohli odejít z Iráku a darovat Al-Kajdě historický triumf v očích celého muslimského světa. Veškeré "pokrokové lidstvo" - demokraty ovládaný Kongres, tisk, televize, univerzity, brilantní intelektuálové, herci, hvězdy šoubyznysu a sexbomby Ameriky a Evropy - všichni žádali stažení amerických vojsk. Ruský ministr zahraničí Lavrov už větřil neslavný závěr iráckého tažení: "Je zřejmé, že definitivní rozuzlení irácké krize po odchodu cizích vojsk pomůže zklidnit mezinárodní situaci." V cestě "pokrokovému lidstvu" stál jeden nepříliš vzdělaný, své myšlenky špatně formulující člověk, který v té době zrovna byl prezidentem Spojených států. Zajisté nemohl předvídat, že sunité se vzbouří proti Al-Kajdě, ale cítil, že předčasně odcházet nelze, což tvrdošíjně opakoval k velké nelibosti svých vysokobrvých oponentů. Jeho osudová válka zpětně dostává svůj historický smysl. V Iráku si Al-Kajda zřejmě přece jen zlomila vaz. Mezinárodní teroristé navždy ztratili image obětavých obránců islámu a mstitelů za celý porobený a poplivaný muslimský svět. A to je vcelku dobrá zpráva. Pro Ameriku. Pro Velký Blízký Východ. Pro svět - i pro ten muslimský.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .