Vítězné tažení postkomunistů v západním Německu

Když před pěti lety Jürgen Rüttgers vítězně vtáhl do zemského vládního paláce v Düsseldorfu, aby tam vystřídal sociální demokraty, kteří si tu domácí právo vyseděli celých třicet devět let, nebylo to nejspíš proto, že by obyvatelé nejlidnatější, nejprůmyslovější a současně nejlevěji orientované spolkové země zatoužili po politice křesťanské demokracie, ale proto, že začali jako první trestat sociální demokraty za to, že si troufli přistoupit k reformám sociálního státu.

Ve snaze toto historické vítězství si zopakovat, Rüttgers se sám nejen na zemské úrovni, ale i na úrovni spolkové pasoval na ochránce stávajících sociálních výdobytků a vysloužil si tak mezi křesťanskými demokraty přezdívku „náš sociální demokrat“. Jeho sociální politika byla sociálně daleko úzkostlivější, než byla politika předsedy sociální demokracie Franze Münteferinga, v té době vicekancléře velké koalice a ministra práce, anebo Wolfganga Clemense, jeho sociálně demokratického předchůdce v roli zemského premiéra a liberálně orientovaného ministra hospodářství ve vládě kancléře Schrödera. Přesto 9.května tento rok volby o prsa prohrál. S rezignacemi si však dal načas, doufal, že se podaří buď velká koalice, anebo se zopakuje hesenský scénář.

Volební výsledky se těm hesenským opravdu podobaly. Volby v roce 2008 sice vyhrála sociální demokracie a tamější předsedkyně strany Andrea Yypsilanti neodolala volební aritmetice a nabídla spoluúčast ve vládě nejen zeleným, ale proti vůli tehdejšímu vedení strany i postkomunistické Die LINKE. Ta slavila první dobytí zemského sněmu v západním Německu. Po roce tahanic nakonec k volbě zemské premiérky nedošlo pro vzpouru několika poslankyň z tábora sociální demokracie, a konaly volby nové, v nichž přehledem vyhrál křesťanští a liberální demokraté a Roland Koch, do té doby jen úřadující zemský předseda úřad vlády nemusel opustit ani na minutu. Opustil ho dobrovolně letos bez zřetelného udání důvodu, i když jedním z nich pro něj tvrdého konzervativce bylo nepochybně znechucení z nemastné a neslané politiky současné křesťanské demokracie.

Vítězem voleb, zdá se, začínají být postkomunisté z Die LINKE, jimž nový život vdechl nepochybně před více než pěti lety v souvislosti s masovými protesty proti tehdy zaváděné reformě sociálního státu rudo – zelenou vládou kancléře Schrödera, se Schröderem na smrt rozhádaný, bývalý předseda sociální demokracie Oskar Lafontaine. Politické hnutí, které se hlásí ke komunistické ideologii a které mělo podle všeho skončit na smetišti dějin, tvoří ve Spolkovém sněmu významnou frakci. Už dvě volební období spoluvládne v Meklenbursku a v Berlíně. V Durynsku po loňských zemských volbách dosáhlo málem na funkci zemského předsedy vlády. Jeho ambici nakonec zmařila dohoda mezi tamějšími křesťanskými a sociálními demokraty o velké koalici. Jiný bývalý předseda sociální demokracie, braniborský ministerský premiér Mathias Platzeck po loňských volbách s postkomunisty rovněž utvořil vládu. Nevadilo mu dokonce, že mnozí z nich se v časech NDR aktivně zaplétali s bývalou politickou policií, spolupráci s ní dokonce považovali za součást náplně práce člena komunistické strany. Pikantní na věci je, že sám Mathias Platzek patřil mezi demokratické odpůrce Honeckerova režimu.

Časy se ale asi změnily. Jestli v roce 2008 předseda sociální demokracie Kurt Beck nápad Andrey Ypsilanti postavit menšinovou rudo – zelenou zemskou vládu v Hesensku za tiché podpory postkomunistů ještě nevydýchal, dnešní předseda Sigmar Gabriel Hannelore Kraft, kandidátku na premiérku Porýní Vestfálska za tentýž nápad pochválil. Doufá, že düsseldorfská vláda zabrání „katastrofálním rozhodnutím ve Spolkové radě“, připravovaným berlínskou vládnoucí křesťansko – liberální koalicí.

Hesenský scénář se tedy opakuje, ne však ten, v nějž doufal Jürgen Rüttgers, ale ten tehdy nenaplněný. Současné úspěšné tažení postkomunistů západním Německem by jednoduše Lenin lépe nevymyslel.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.