Viktoriánské hodnoty vládnou západním elitám dodnes

Ve světě dnešního zběsilého konzumerismu a egoismu zní tyto ideje kladoucí důraz na zdrženlivost a odříkání beznadějně zastarale.

Viktoriánský étos ale není mrtvý, právě naopak. Projevuje se v chování západní vyšší střední třídy a může být jednou z příčin současného štěpení západní společnosti.

Buržoazie 19. století používala morálku a sebedisciplinaci, aby si udržela společenskou nadvládu a dala najevo nadřazenost nad nižšími třídami. A přesně to dělají i elity dnešní, všímá si Jason Tebbe v americkém magazínu Jacobin.

Viktoriánské hodnoty

Kulturu viktoriánské společnosti obšírně popsal americký historik Peter Gay. Ukázal, že byla mnohem složitější, než si dnes myslíme. Viktoriáni například rádi a často mluvili o sexu. Zároveň ale platila striktní pravidla chování. S jejich pomocí tehdejší buržoazie přebírala roli, kterou si do té doby osobovala šlechta. Jenomže zatímco mladí šlechtici lovili a hodovali, synové právníků a bankéřů se vzdělávali a budovali rodiny.

Viktoriánská buržoazie kladla důraz na vzdělávání jako proces kultivace a individuálního zlepšení. Například poslech hudby se stal spíš záležitostí vzdělávání než zábavy. Aristokracie v 18. století poslouchala hudbu jako příjemnou kulisu svých večírků. Hudbě samotné ale věnovala pozornost jen částečně.

Nově nastupující buržoazie ale požadovala naprostý klid, aby se mohla na hudbu soustředit. Odtud pochází i německé slovo sitzfleisch, které znamená doslova „sedící maso“. V původní podobě takto popisuje kontrolu těla během koncertu. Nepřijatelné bylo i pouhé zakašlání či popotahování, protože vytrhávalo ostatní z koncentrace a znemožňovalo tak jejich kultivaci a sebezlepšení.

Toto vzdělávání nekladlo nutně důraz pouze na efektivitu. Mladé ženy z dobrých rodin před sebou neměly jinou kariéru, než být dobrou manželkou a matkou. I přesto se učily cizí jazyky a braly hodiny hry na piano. Muži zase věnovali spoustu času místním spolkům. Bohatí viktoriáni tímto způsobem dávali najevo svou odlišnost jak od aristokracie, tak od nižších tříd.

Letní den v Hyde Parku od Johna Ritchieho|foto: Museum of London

Velkou část svých příjmů věnovali na zkrášlování svých domů a bytů, které měly vyjadřovat blahobyt, vkus a uměřenost zároveň. Neděle patřily promenádám v parku s celou rodinou.

Právě díky této době se na Západě vytvořilo tolik veřejných parků. Smysl parků ale nespočíval v tom, aby si mohl každý bez rozdílu užít poklidného odpočinku. Parky byly jevištěm, na němž viktoriánská rodina předváděla svůj vybraný vkus a dobré mravy.

To vysvětluje, proč v parcích platily zákazy sportování nebo vstupu na trávník. Děti nejdřív musely předvést, že se umí perfektně chovat, a teprve pak si směly jít hrát. Stejně tak býval v neděli zakázán prodej alkoholických nápojů. Park zkrátka nebyl místem odpočinku pro pracující, ale místem disciplinace.

Etika fyzické zdatnosti

Dnes už nevidíme v parcích muže s cylindry a dámy se spodničkami. Přesto zůstaly parky místem, kde se předvádí především pro jiné. Ukázkovým příkladem tohoto přetrvávajícího étosu sebezlepšování a disciplinace je kultura fitness a joggingu.

Viktoriáni většinou ostentativně pohrdali fyzickou aktivitou. Ta byla určena plebejcům. Nadváha byla znakem blahobytu a váženosti. Sport a důraz na fyzickou aktivitu přejala střední třída až ve 20. století a dnes má rekreační městské sportování přesně tu samou funkci, jakou měla viktoriánská promenáda.

„Poprvé jsem si to uvědomil před devíti lety,“ píše Jason Tebbe. „Rád jsem jezdil na kole a poznával neznámá místa. Jednoho dne jsem se rozhodl navštívit bohaté předměstí, protože tamtudy vedla cyklostezka kolem jezera. Jakmile jsem přijel, bylo mi jasné, že jsem tu jediným člověkem bez odpovídajícího sportovního oblečení. To neznamená, že by zde všichni skutečně urputně cvičili, většina lidí byla prostě na procházce. Ale všichni na sobě měli přiléhavé sportovní oblečení. Cyklisté do jednoho vypadali, jako by stáli na startu Tour de France.“

Jejich oděv vysílal jasný signál: Nejsme tu na procházce ani se nikam nepřemisťujeme s pomocí kola. My cvičíme. A zdokonalujeme se,“ píše Tebbe.

Půlmaratón v Českých Budějovicích|foto:Jiří Čondl, Český rozhlas

Současné trendy jako hot jóga, spinning nebo crossfit jen demonstrují odhodlání k sebezapření a sebedisciplíně, hodnotám, které tolik vzývala viktoriánská buržoazie. Postování fotek z uběhnutého půlmaratonu má být dokladem pro ostatní, že jsme trápili své tělo zvláště příkladným způsobem. Běžecké boty jsou stejným symbolem příslušnosti k lepší společnosti, jako byl v 19. století korzet.

Odpudivá těla chudých

Nejlevnější je dnes kalorické jídlo. Obezita se změnila ze symbolu bohatství v symbol morálního selhání. Nezdravě vypadají chudí. Obě tyto linky uvažování vedou k přesvědčení, že nižší třídy se nedokážou ovládat a disciplinovat a nezaslouží si žádnou zvláštní podporu ani zdravotní péči. Beztak by ji přece utratily za cigarety a hamburgery.

Estetika těla se sice změnila, ale znechucení tělem chudých přetrvává. George Orwell v reportážním eseji Cesta k Wigan Pier vzpomíná, jak vyrůstal ve viktoriánské éře. Popisuje, jak ho výchova vedla k pocitu, že na tělech dělníků je cosi odporného. Učili ho, že dělníci páchnou.

V jeho době tvořilo rozdíl mezi lepší společností a zbytkem mýdlo. Dnes je to fitness a zdravá strava. Odpor k nižším třídám ztělesňují webové stránky jako „People of Wal-Mart“, kde se posměšně vyvěšují fotky obézních nebo nevkusně oděných lidí nakupujících v levném supermarketu.

Hamburger|foto: CC BY 2.0

Obsese zdravým jídlem, organickými a bezlepkovými potravinami se stala nutností. Naše babičky by těžko věřily, že možnost vypěstovat si na zahrádce vlastní okurky a rajčata se stane symbolem vyšší třídy.

Výchova dětí jako cesta k úspěchu

Podobné je to i s péčí o děti. Matky mají kojit děti co nejdéle, dávat jim organické potraviny a dohlížet na to, aby se vzdělávaly a neztratily ani minutu před televizí. Kniha „Radost z úspěchu, ne zábava“ by se mohla stát biblí současného moderního rodičovství. Spojnice s viktoriánskou etikou je přitom víc než zřejmá. Nezamýšleným výsledkem je ovšem i posilování genderové hierarchie.

Není náhodou, že tento typ výchovy vyžaduje čas a peníze. Pracující matce, která musí stíhat spoustu rolí, logicky nezbývá moc času na domácnost. Viktoriánský étos naznačuje, že selhává ve své roli. Děti mají také chodit do sportovních a vzdělávacích kroužků, což opět vyžaduje čas a peníze, dvě komodity, které se chudým nedostávají.

Další kapitolu pak – zvláště ve Spojených státech – představuje vysokoškolské vzdělání. To je do značné míry závislé na finančních možnostech rodičů. Prestiž studenta se pak odvíjí od prestiže školy, která je ochotná ho přijmout. Nepřitažlivé státní školy jsou pro plebs.

Logo|foto:Český rozhlas

Rovnost pro všechny

Podle Tebbeho tak žijeme ve společnosti, kde uspějí většinou jen ti, jimž rodiče zajistí dostatečné příležitosti. Vyšší střední třída se ovšem opájí meritokratickou vizí a je přesvědčena, že zdravotní problémy a mizerné kariéry lidí z chudých rodin značí jen jejich osobní selhání nikoli systémový problém.

Cvičení, zdravá strava i výchova dětí k tomu, aby smysluplně využívaly svůj volný čas, jsou samozřejmě správné věci. V současném světě se ale staly nástrojem, jak dát najevo převahu nad nižšími třídami a jak ospravedlnit sociální nerovnosti. Tento výsledek je stejně odpudivý, jako byl v 19. století, soudí Tebbe.

Zkusme si představit, jak by vypadal svět, kde zdraví, kvalitní jídlo a dobré vzdělání není nástrojem dominance nad druhými ale nástrojem ke zlepšení života všech. Zkusme si představit, že se všechna energie vydávaná na to dostat děti na prestižní školu, využije na tvorbu přístupnějšího vzdělávacího systému. Zkusme si představit, jak by vypadal svět, kdybychom místo viktoriánských hodnot přejali hodnoty rovnosti, vyzývá v závěru svého článku v levicovém magazínu Jacobin Jason Tebbe.