Veronika Pehe: Velký návrat Donalda Tuska. Přinese změnu v polské politice?
Již delší dobu se v Polsku spekulovalo o návratu Donalda Tuska. Bývalý premiér v letech 2007–2014 a předseda Evropské rady mezi roky 2014 a 2019 měl zachránit skomírající Občanskou platformu, liberálně-konzervativní stranu, kterou spoluzakládal. Ta byla pod nevýrazným vedením Boryse Budky slabou opozicí vládnímu Právu a spravedlnosti.
Na okázalém sjezdu Tusk v sobotu opět stanul v jejím čele. Budka bude zastávat pozici místopředsedy spolu s populárním primátorem Varšavy Rafałem Trzaskowským.
Čtěte také
Ve svém projevu se Tusk otevřeně stylizoval do role rytíře na bílém koni, který má zachránit polskou politiku. „Dnes vládne v Polsku zlo,“ pověděl bez obalu. Úkol, který si vytyčil, není nic menšího než dovést Platformu k volebnímu vítězství. Není ale vůbec jasné, jestli se mu to podaří.
Asi nejzásadnějším důvodem k určitým pochybnostem je, že Tusk nepředstavuje nic nového. Jistě se jedná o zkušeného politika, který zastával nejvyšší posty domácí i evropské politiky. Ale je také mužem éry, kdy ještě volby vyhrávaly tradiční liberální strany, a ne političtí podnikatelé nebo nacionalističtí populisté. Tusk tak usiluje o návrat takzvaného „duopolu“ polské politiky, tedy rivality dvou velkých stran – PiS a Občanské platformy. Tomu nasvědčuje i jednoduchá manichejská rétorika jeho vystoupení na sjezdu, zdůrazňující rozdělení na „my“ – dobro – a „oni“ – zlo.
Rétorika škrtů
Nezanedbatelnou část voličů ale tento duopol unavoval. I proto od Platformy utíkají k nové straně bývalého televizního moderátora Szymona Hołowni. Ten přitom nabízí klasický křesťanskodemokratický program a v tom se příliš neliší od rovněž konzervativního Tuska. Je tedy otázka, jak se voliči popasují se dvěma výraznými osobnostmi nabízejícími podobnou vizi.
Čtěte také
Nelze ovšem upřít, že si Tusk vybral vhodné načasování. Vládní koalice se potýká s vleklou krizí, ve které se jedna z koaličních stran, Dohoda Jarosława Gowina, stále více vzdaluje politice Jarosława Kaczyńského. Situace se navíc vyostřuje. Kaczyński 2. července podepsal společné prohlášení více než desítky nacionalistických pravicových politiků, včetně Marine Le Pen, Viktora Orbána nebo Mattea Salviniho, o reformě Evropské unie a otevřeně se tak přidal k extrémistům. V této situaci může Tuskova strategie prezentovat se jako důstojný představitel starých pořádků řadě voličů dávat smysl.
Otázkou je, do jaké míry by tyto staré pořádky chtěl Tusk navrátit za předpokladu, že by se skutečně stal premiérem. Jisté je, že by se ihned pokusil zvrátit rozsáhlé změny v právním řádu, které PiS zavedlo. Důležitější je ale se ptát: Byl by jen ozvěnou minulosti, která by vrátila Polsko do období pravicové politiky šetření po finanční krizi? To by naznačovalo jeho prohlášení, že je potřeba skoncovat s rozdavačnými politikami PiS. Ale právě přerozdělovací opatření zajistila PiS velkou popularitu a pozvedla životní úroveň chudší části polského obyvatelstva.
Je málo pravděpodobné, že rétorikou škrtů si Tusk získá nové voliče. Anebo snad chce jako Joe Biden ve Spojených státech být jakýmsi posledním představitelem starého světa, který si ovšem uvědomuje, že svět se změnil a že se starými recepty předchozí éry už neobstojí? Tomu by nasvědčoval důraz na naléhavost klimatické krize v Tuskově projevu. Jestli se mu podaří zvítězit nad Kaczyńským jako Bidenovi nad Trumpem, bude ovšem podobně napjaté a nepředvídatelné.
Autorka je komentátorka serveru A2larm
