Velikonoce jako svátek nádherné anarchie

„Židovský svátek letos začal na křesťanský Velký pátek, přičemž židovská sederová večeře je vlastně Poslední večeří, kterou slavil Ježíš s učedníky před ukřižováním,“ píše Fraser ve svém pravidelném sloupku nazvaném poněkud nepřeložitelně Loose Canon.

Slovní hříčka spočívá v tom, že v angličtině zvukově splývá termín pro „kanón“, tedy dělo, i církevní zákon či kanovníka. Název tedy znamená cosi mezi „rozvolněným zákonem“ a „neřízenou střelou“, čímž duchovní správce jedné z farností v londýnském Newingtonu dává jasně najevo, že se nezastaví před žádným tématem, a je tedy jakýmsi „neřízeným kanovníkem“.

Křesťanská eucharistie podle něj vychází přímo ze sederu, a Ježíš ji ustanovil výrokem „To čiňte na mou památku“. „Je třeba pamatovat, že Ježíš nebyl křesťan, byl Žid, ale pro křesťany byl apoštolem Pavlem ztotožněn s židovským velikonočním beránkem.

Čtěte také

Pavel tak židovskou teologii chrámových obětí přeznačil odvážně a pro mnohé dokonce pohoršlivě. Díky tomu je eucharistie možná jednou z nejúspěšnějších smíšených metafor v dějinách,“ píše Fraser v deníku Guardian.

Naopak co se rozdílů týče, jeden z největších spatřuje autor v tom, že liturgický vrchol židovských Velikonoc neprobíhá v synagoze, nýbrž v domácnostech – tedy v něčem, co je na hony vzdálené náboženskému establishmentu.

Připomínka útěku z egyptského otroctví se odehrává v rodinách individuálně, bez pevného řadu, což je poněkud komické, protože slovo „seder“ v hebrejštině znamená právě „řád“. Bez dohledu rabínů a mimo sféru náboženské autority se svátek mění v živou a radostnou náboženskou anarchii.

Sederová mísa|foto: Jana Šustová

Hlavní roli v ní hrají děti, což je v liturgii nemyslitelné, a hlavně – každá sederová večeře je naprostým originálem. Pokud děti dospěly a studují, zvrhne se v debatu o svobodě, pokud poslouchají hudbu, mohou se odehrávat v rytmu reggae nebo rapu – to vše na památku zázračného útěku před perzekucí.

„Naproti tomu je má církevní tradice až chorobně vyděšena náboženskou spontaneitou. V důsledku toho odsává z lidí veškerou spirituální energii a nadšení,“ míní Fraser. Úkol číslo jedna pro církev je přitom předávat obrovský emoční náboj, který Pesach či Poslední večeře obsahují coby akt nenásilného odporu vůči římské a jakékoli jiné okupaci.

Je třeba radikálně přehodnotit obraz Boha jako bytosti vznášející se nad lidstvem a kontrolující jeho chyby. „Naopak, je lidskou bytostí připravenou obětovat se v zápase s nelidskostí a temnotou. Tento narativ i prožitek nesmí být uvězněn jen v kostelích – patří do rodin,“ míní Fraser.

„Nejblíže této náladě jsem se dostal se skupinou věřících z komunity Taizé, s nimiž jsme si tajně na poli uspořádali eucharistickou hostinu. Vzali jsme chléb, který zbyl od snídaně, víno nahradili limonádou, a celý příběh vysvobození se na tom poli neuvěřitelně zpřítomnil. Ti mladí na něj nikdy nezapomenou, Ale kdyby mě chytili nadřízení, možná bych už ani duchovním nebyl. Tak si to přeberte,“ píše závěrem anglikánský pastor.

Zpracováno ze zahraničního tisku.