Vegetativní stav: Ukončit? Neukončit?

- Je to názorný příklad závažného problému, který by neexistoval, nebýt vymožeností moderní medicíny v oboru oživování čili resuscitace.

Jejího dobrodiní se nechceme zříci, a právem. Vždyť tímto způsobem byl statisícům lidí umožněn návrat do života. Problém nastává, je-li resuscitace zahájena u pacientů, jejichž mozek je poškozen natolik, že návrat k plnému životu není možný, což ovšem nevíme předem. Léčba pak spočívá v pouhém udržování elementárních biologických funkcí, srovnatelných s životem rostlin. Proto se této úrovni života říká vegetativní stav.

Tento závažný problém zahájil v USA diskusi už před 30 lety. Podnět k ní dali rodiče dívky, která neprocitla ani po půlroce intenzívní resuscitace. Účastnili se jí lékaři, filozofové, teologové. Posléze vedla ke změně právního názoru Nejvyššího soudu, tedy i ke změně legislativy. Závěr úvahy vyzněl takto: léčba v podobně beznadějných případech je zbytečná. Vlastně ani není léčbou, nýbrž prodlužováním umírání, tedy bráněním neodvratné smrti. Po pečlivém zvážení okolností má lékař právo takovou léčbu ukončit. Nejde o usmrcení pacienta, tedy o eutanazii v pravém slova smyslu, ale o dovolení zemřít. Soud navíc nařídil, aby lékaři takové rozhodnutí konzultovali s etickými komisemi, které je nutno ze zákona zřizovat.

Myslím, že je to správné rozhodnutí. Ukáže-li se, třeba i po čase, že daná cesta nevede k cíli, ale je i v rozporu s přirozeným plánem životního příběhu, jehož závěrem je u každého z nás smrt, je moudré v ní nepokračovat. - Pravda, existují i výjimky. Oproti tisícům resuscitovaných pacientů, kteří se z komatu neprobrali, existuje několik, u nichž se tak po letech stalo. Domnívám se, že pravděpodobnost jedna k tisíci není rozumným východiskem pro stanovení směrnice, jak si počínat v takové situaci. Rozumnější mi připadá řídit se pravděpodobností tisíce ku jedné.

Ve snaze odstranit jakoukoli zbytkovou pochybnost se v USA už před léty rozběhla osvětová kampaň. Občané byli vyzváni, aby se každý vyjádřil ještě včas, jak si přeje, aby s ním bylo v tom neblahém případě naloženo. Aby odpověděl na otázku: "Chceš, aby bylo pokračováno v tvé resuscitaci - případně aby byla vůbec zahájena - i když budou existovat z odborného hlediska závažné pochybnosti o jejím zdaru?" - A lidé se vyjadřovali. Písemně. Mnozí takovou možnost odmítli. Paní Schiavová písemné vyjádření bohužel nezanechala. Proto rozhodl soud.

Příkladu USA následovaly i jiné země. My v Česku jsme se tehdy oné diskuse neúčastnili. Ani náš právní řád neumožňuje zaujmout racionálně diferencovaný postoj. Zatím dovoluje pouze nezahajovat resuscitaci u pacientů s pokročilým maligním onemocněním. I nejeden lékař podléhá sugesci tzv. heroické medicíny a snaží se bojovat se smrtí do posledního pacientova dechu, i když je jasné, že jeho čas je sečten a smrt je neodvratná. Měli bychom se naučit rozlišovat mezi usmrcením a dovolením zemřít.

Mimochodem: právě směšování obojího vede k tomu, že mnozí lidé u nás souhlasí s legalizací eutanazie a že jich přibývá. Při bližším dotazování vyjde najevo, že jim jde o to druhé: neprodlužovat umírání. Je vidět, že problém nemáme promyšlen. Snad nás k tomu přiměje nedávný mediální rozruch.