Vědci čtyřicátí čtvrtí na světě

Ještě později o důležitosti výzkumu hovořil odstupující premiér Vladimír Špidla, který zalitoval, že jeho vláda nestihla zreformovat školy tak, aby měly dostatek prostředků i prostoru na kvalitní vědeckou práci.

Když se o něčem mluví ve stylu "je třeba", vzbuzuje to nutně obavu, že něco není v pořádku. O tom, že se česká věda jen těžko přizpůsobuje světovým poměrům po pádu komunismu, se ví a aspoň okrajově se o tom i mluví. Výroky rektorů a premiéra pak naznačují, že se příliš nezměnilo ani v poslední době - i přesto, že parlament před dvěma lety schválil zákon o podpoře výzkumu, i přesto, že ministerstvo školství a rektoři chystají už druhý rok vysokoškolskou reformu, která by měla zvýšit dotace právě na vědu.

Jaké jsou tedy poměry v české vědě? Nejjednodušší odpověď se dá najít, když se zkontroluje databáze vědeckých článků v prestižních časopisech. Některé univerzity to také dělají a na požádání někdy poskytnou aktuální žebříček, jak si vedou jednotlivé státy. Nejčastěji se přitom používá kritérium, kolikrát se články vědců jedné země citují v pracích jejich kolegů. Dobrý přehled se získá například tím, když se použije databáze všech článků za posledních deset let. Takové kritérium ukazuje, že situace není lepší, než dřív. Češi jsou na světě čtyřicátí čtvrtí - článek českého výzkumníka se cituje v průměru čtyřiapůlkrát. Zhruba třikrát méně, než se citují články vědcům z nejúspěšnějších zemí, Švýcarům a Američanům.

Takové pořadí zraňuje city Čechů, ješitných na myšlenkové výkony vědeckých elit, ve skutečnosti ale hodnocení není tak hrozné. Před námi jsou všechny tradiční země Evropské unie a také anglosaské státy. Rovněž řada zemí Latinské Ameriky, napojených na severoamerický výzkum, a potom ještě země, které patří ke špičkám vědy v dalších světadílech: v Africe například Tanzánie. Keňa, Jihoafrická republika a Zimbabwe. Z bývalých komunistických zemí nestačíme Estoncům, Maďarům, Polákům.

Není to žádná katastrofa, čtyřicáté čtvrté místo nám mohou závidět také jižní Korea, Čína, Indie, Rusko, nebo Turecko. Pokud Čechům čtyřicáté čtvrté místo vadí, je to jen dobře, protože hned mají důvod, aby s vědou hned začali něco dělat.

Cestu - aspoň ke zvýšení citačního indexu - je možné najít dalším studiem databáze vědeckých prací.

Bylo by správné podpořit obory a instituce, které už dnes dokáží světu konkurovat. Předně je to - podle očekávání - Akademie věd, která se dobře uplatňuje v molekulární biologii, neurologii, imunologii a chemii. Karlova univerzita má kvalitní fyziku, přírodovědu, a také chemii. Rovněž v chemických vědách a v inženýrských aplikacích se uplatňují ještě další školy: Masarykova a Pardubická univerzita spolu s Českým vysokým učením technickým a Vysokou školou chemicko-technologickou v Praze. Jednotlivé dobré výkony v chemii a inženýrských vědách ještě zaznamenaly Západočeská a Jihočeská univerzita, také Ústav jaderného výzkumu v Řeži. V medicíně se někdy prosazují pražské fakultní nemocnice a zdravotnické ústavy, v botanice Palackého univerzita v Olomouci.

Samozřejmě by stálo za to podporovat i vědecké obory, které jsou na tom nejhůře - pokud Česko má tak špatnou ekonomii, sociální vědy a práva, jak naznačují citační indexy, mělo by se s tím něco dělat. Ale vraťme se k oborům, kde můžeme útočit na špičku.

Otázka teď zní, proč vláda ani nikdo jiný nezačal nejsilnější obory cíleně podporovat.

Přece se objevila myšlenka vybudovat několik superústavů, třeba v chemii, fyzice, molekulární biologii a medicíně -, které by dělaly světovou vědu a mohly zvát ke spolupráci i zahraniční vědce. Nápad soustředit vědecké kapacity na konkrétních univerzitách - mohou to být všechny dříve zmíněné, se také neujal. Stále se dávají zhruba stejné peníze všem ústavům a všem vysokým školám. Ti nejlepší na sebe nakonec stejně upozorní, neměli by ale dostat do rukou větší prostředky?

Odpověď je samozřejmá: Pokud chceme vystoupit z průměru, musím přispět těm, kteří nás z toho průměru můžou dostat.

Spíše je nutné připomenout, co se stane, když to Česká republika neudělá. Vědecký výzkum se obvykle zúročí za dvacet let, ekonomika pak je na kvalitě výzkumu stále víc závislé. To znamená, že země se může nejen ve vědě, ale také v ekonomice propadat, pokud nenajde dost sil, aby podpořila výzkum, který se může někdy v budoucnu uplatnit při výrobě nových technologií. Opatrné připomínky, jaké jsme slyšeli od rektorů a odstupujícího premiéra, těžko něco na současných, nepříliš nadějných vyhlídkách změní.