Ve středu začínají rozhovory v Pekingu o severokorejském jaderném programu

Za úspěch nadcházejících jednání bude možné považovat i to, pokud se v pátek, tedy v závěrečný den třídenních rozhovorů, jednající strany dohodnou na tom, že v rokováních je třeba pokračovat a že si musí podržet mnohostranný charakter. Zcela konkrétním úspěchem by pak bylo stanovení přesného harmonogramu a agendy dalších jednání. Hodně opatrné prognózy jsou v souvislosti s pekingskými jednáními zcela na místě. Jejich hlavními aktéři, Severní Korea a Spojené státy, do nich totiž vstupují se vzájemně protichůdnými požadavky.

Pchjongjang chce, aby Washington změnil údajně nepřátelskou politiku vůči němu. Spojené státy zase trvají na tom, aby Severní Korea nejdříve zastavila svůj jaderný program. Tato na první pohled patová situace ještě podtrhuje důležitost role, jakou mohou v jednáních sehrát další účastníci rozhovorů, v první řadě hostitelská Čína. Obecně pak platí, že každý ze šestice států, vstupuje do pekingských jednání se zcela konkrétními zájmy. Ty se v řadě bodů protínají, což by mohlo být dobrým signálem pro případná další kola rozhovorů. Je třeba upozornit, že podobná krize, kterou korejský poloostrov zažil už na začátku 90 let, trvala celých 18 měsíců.

Na tom, že ozbrojený, tím spíše jaderný konflikt, není v ničím zájmu, se mlčky shodují úplně všichni. Může se to zdát málo, ale málo to rozhodně není. Ze zdánlivé samozřejmosti totiž logicky vyplývá řada věcí. Prvotním zájmem severokorejského režimu je jeho vlastní přežití, a to si může zajistit pouze prostřednictvím rozhovorů. Od nich si Severní Korea slibuje specifické bezpečnostní záruky a značnou hospodářskou pomoc. To, že si Pchjongjang jednání vynutil jaderným vydíráním, je jiná věc.

Totéž vydírání už ale Severní Koreji nestačilo k tomu, aby rozhovory probíhaly podle jejich původních představ. Totiž jako čistě dvoustranná záležitost mezi ní a Spojenými státy, do které by mohl vstoupit někdo třetí nanejvýš v roli lehce zainteresovaného a přátelsky nakloněného prostředníka. Místo toho budou Severokorejci sedět u stolu s představiteli dalších pěti států. Těžko se budou moci tvářit tak, že čtyři z této pětice považují za pouhé přísedící, protože to, co je zajímá, je pouze postoj Spojených států.

Klíč k úspěchu jednání spočívá právě v tom, čemu se Severní Korea tak dlouho bránila. Totiž v mnohostranném pojetí rozhovorů a multilaterálním charakteru jejich výsledku. Jak známo, jedním z požadavků Severokorejců je podpis Paktu o vzájemném neútočení se Spojenými státy. Pchjongjangu přitom musí být jasné, že Washington na něco takového nemůže nikdy přistoupit. Reálnou alternativou mohou být mnohostranné bezpečnostní záruky, věc zcela logická vzhledem k tomu, že severokorejský jaderný program neohrožuje pouze Spojené státy.

O tom, že vidina jaderným arsenálem disponující Severní Koreje se nikomu nelíbí, nemůže být pochyb. Nelíbí se ani Číně nebo Rusku, u kterých Severní Korea už vzhledem k vazbám z minulosti, může pro svou současnou politiku hledat největší pochopení. V případě Číny nejde jen o to, že by se pro ni Severní Korea, po Rusku, Indii a Pákistánu, stala další sousední zemí, disponující arsenálem jaderných zbraní. Existují další důvody, kvůli kterým si Peking přeje úspěšný konec rozhovorů, jež pořádá.

Nejvážnějším z těchto důvodů je možnost, že hrozba severokorejských jaderných zbraní spustí řetězovou reakci. S odkazem na vlastní bezpečnost by si pak členství v neformálním klubu jaderných velmocí rychle vynutily Jižní Korea, Japonsko a Tchajwan. Jadernými zbraněmi vybraný Tchajwan je ale pro Čínu doslova noční můrou. Peking by se v takovém případě mohl nadobro rozloučit s představou, že vzbouřenecká provincie, za kterou tento ostrovní stát považuje, jednoho dne splyne s pevninskou Čínou.