Vděčíme dinosaurům za velké šišky?

Dnešní jehličnaté stromy mají dva druhy šištic: štíhlé samčí šištice, které uvolňují pyl, a daleko mohutnější samičí šištice, ve kterých se vyvíjejí semena. Pravěké jehličnany měly také dva typy šištic, ale ty samičí se svou velikostí nijak nelišily od samčích. Paleobotanik Andrew Leslie z Yaleské univerzity zjišťoval, kdy vlastně začaly samičí šištice jehličnatých stromů „přibývat na váze“ a porovnal přibližně 70 druhů známých z fosilního záznamu s 200 současnými druhy.

Výsledky jeho studie ukazují, že velikost samčích šištic během času zůstávala konstantní. Samičí šištice se však začaly zvětšovat v období jury, kdy se objevili dlouhokrcí býložraví dinosauři ze skupiny sauropodů. Ať už se živili podobně jako žirafy spásáním vrcholů vegetace či nikoli, je jasné, že i vysoko rostoucí šištice se náhle ocitly v ohrožení. Dosavadní druhy býložravců dosáhly zpravidla do metrové výše, zatímco sauropodi do nejméně pěti metrů. Stromy odpověděly tím, že zvětšily šupiny samičích šištic, které chrání semena. Byli však obrovští sauropodi jedinými hráči v této evoluční hře? Podle Andrewa Leslieho je možné, že se jurské stromy začaly „vyzbrojovat“ také proti prvním savcům a ptákům, kteří se začali objevovat na konci jury a počátku křídy. Svou roli navíc mohl sehrát také hmyz, u kterého v té době můžeme pozorovat rozvoj mnoha typů ústního ústrojí.

Zdroj: Proceedings of the Royal Society B