Vandasova sládkovština

Soud neshledal argumentaci pro zákaz Dělnické strany jako relevantní. Vandasova partaj tak slavila velké vítězství, disponovala mediální popularitou a v téže době získala i jednoprocentní volební zisk ve volbách do Evropského parlamentu, takže i nárok na peníze od státu. Jakou skutečnou argumentaci předloží současný ministr vnitra Martina Pecina, jemuž se očividně v silovém resortu na Letné zalíbilo, se nechme překvapit. Nepochybně to bude rozhodování dosti složité a v mnoha ohledech pouze přinášející Vandasovým hochům další zvyšování popularity především mezi částí mladých lidí. Ač se na první pohled zdá, že Dělnická strana je vlastně bezvýznamný spolek nesnášenlivých extremistů, není tomu tak.

Její existence signalizuje, že v následujících letech se můžeme znovu dočkat, že ve sněmovních seslích mohou opět zasednout poslanci podobní těm, které vedl v letech 1992 ? 1998 Miroslav Sládek, jenž na své partaji vydělal slušné peníze a dnes jako politický důchodce a obdivovatel Francouze Le Pena, jen tak z plezíru učí děti v Brně franštinu.

Kde se tedy objevili noví sládkovci? Je třeba říci, že se to stát muselo. Nelze zapomenout, že v posledních dvou letech parlamentní účasti SPR - RSČ v druhé polovině devadesátých let, někdy v průzkumech oscilovala obliba partaje doktora Sládka až kolem deseti procent a vždy ji také volili mladí lidé. Že se před více než jedenácti lety již sládkovci do sněmovny nedostali nebylo jen tím, že část jejich voličů oslovila rétorika Miloše Zemana, ale především pro nepochopitelné a psychotické chování republikánského předsedy. Jen připomeňme. Sládek odmítal chodit do médií, zakazoval svým poslancům totéž, ignoroval práci parlamentních výborů. Anebo jeho záchvaty vzteku kupříkladu, když republikánské poslance Petra Vrzáně a a dnes již zesnulého Josefa Krejzu přijal v červnu 97 tehdejší premiér Klaus či když mrštil, jak dávají bývalí republikáni k dobru po jednom z nich počítač, jsou pověstné. A tak se v první polovině roku 98, kdy nadále měl Sládek na náměstích poměrně hojně posluchačů strana rozložila zevnitř. Šlo to plně na vrub jejich autoritativního předsedy. Prostor pro takový typ strany ovšem nezmizel a po éře smluvně opoziční a celkových osmi letech sociálně demokratické vlády i problematickém období po minulých volbách, má Vandas vcelku slušný prostor v situaci, kdy lidé vidí naprostou vyprázdněnost zavedených stran.

Jedinou trochu viditelnou partají protestu je objektivně v tuto chvíli právě Dělnická strana, jak mohli lidé vidět třeba při průvodech v Janově za velkého potlesku tamních obyvatel . Ale zase tak moc se klíčové partaje bát nemusí, byť v severních Čechách dokonce vandasovci atakují pětiprocentní míru obliby. Dělnickou stranu nevede žádný veleduch intelektu ani populistický řečník typu ? v tomto smyslu kdysi excelentního Miroslava Sládka. Dělnická strana má dnes voliče méně vzdělané, frustrované vlastní těžkou životní situací i perspektivou a cílí klíčově reálně zatím pouze na potíže s romskou komunitou, které jsou objektivně řečeno v některých lokalitách země mimořádné a jejich rychlé řešení není v dohledu ani kdyby se rocker Kocáb se svou půvabnou mluvčí snažili sebevíc. Vandas nemá ani charisma ani charismatický okruh nejbližších. Těžko ovšem vyloučit, že v zákulisí Dělnické strany jsou nejen schopní právníci, ale hlavně tam nepochybně mohou ve vhodný čas přijít peníze. Dobře to lze vidět v bývalém východním Německu a na tamní NPD, která již sedí v zemském sněmu.

Pro bohaté pragmatiky, kteří by prostřednictvím nové ultrapravicové nacionalistické strany chtěli ovlivňovat parlamentní dění v Česku , je ovšem zatím patrně krajně nezajímavé investovat do typů Vandas a spol. Těm chybí nový Sládek: takový příjemný čtyřicátník co se líbí ženám a jazykově vybavený rétor s právním vzděláním. Ovšem takovou figuru k radosti politické konkurence Dělnická strana nemá a musí se spokojit s Vandasem či Kebzou a dalšími nevýznamnými obdivovateli bývalé republikánské hvězdy Sládka, pro něhož kdysi hráli roli mládežnického potěru. Sněmovní účast těch, kteří se snaží obnovit parlamentní účast sládkovštiny na Malé Straně je tak příští rok po volbách vyloučená.

Přesto nebude rozhodování o tom, zda zrušit Dělnickou stranu, na prahu příštího roku uplně bezvýznamnou věcí. Celé je to mimořádně dvojsečné. Vandasovi dělníci jsou zcela jistě připraveni na variantu zákazu a objeví se okamžitě v novém kabátě s jakousi gloriolou těch, kteří jsou politickými mučedníky, a to pod pečlivým hledáčkem televizních kamer. To ovšem není pro stávající politické elity nic povzbudivého. Především pro mladý radikalismus, který u prvovoličů existuje to bude dalším důvodem, jak se s Dělnickou stranou solidarizovat. Ministr vnitra Pecina tak podle všeho vůbec neměl s opakováním snahy zakázat Vandasovu stranu přicházet. Stát má spíše důsledně trvat na tom, aby zmíněná extrémní strana dodržovala zákony, byť se ultrapravice u nás naučila v jejích mezích ? na rozdíl od minulosti - konat. Shrnuto. Pokud Nejvyšší správní soud Dělnickou stranu zruší bude to z dlouhodobého hlediska větší chyba než ji nechat ve volbách 2010 získat tolik hlasů jako letos ve volbách evropských. S jedním procentem jim stát nebude muset vyplatit ani korunu. Zákazem by za reklamu naopak dělníci nemuseli pár měsíců před volbami platit vůbec nic.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .